Modrá linka: Poznáváme skutečné lidi, nejen masku, kterou ukazují okolí a na sítích

Modrá linka představuje pomocí příběhů a rozhovorů, co znamená krize v našich životech, jak ji můžeme řešit, a jak vypadá odborná pomoc krizové linky. Pracovníci Modré linky z.s. mluví o tom, co v krizích funguje a co je naopak zhoršuje, čím může jeden telefonát či chat pomoci, ale také odtajňují obvyklá témata, se kterými se na linku lidé obracejí.

Uslyšíte příběhy o těžkostech ve vztazích, o smutku v duši, o strachu, o trápeních sami se sebou či se svými blízkými, a i když jsou to témata chmurná, těžká a smutná, rádi bychom ukázali, že na ně člověk nemusí zůstávat sám, že každý z nás si zaslouží pomoc a podporu. A pomoc okolo nás je, jen je obtížné ji sám v těžké situaci uvidět. V prvním díle se podíváme pod pokličku na to, jak svou práci vnímají lidé, kteří Modrou linku tvoří.

Při práci krizového interventa (linkaře) je člověk připraven, že uslyší trápení. Běžně se setkáváme se smutkem, trápením a bolestí. Co tě motivuje s prací krizového interventa „nepraštit“?

Nejlepší chvíle jsou asi ty, když jsem svědkem toho, jak se v hovoru promění nálada klienta. Když začíná v úzkosti a zmatku, a končí s úlevou a plánem, co dál. Když to funguje, tak je to super. Člověk cítí, že to, co dělá, má smysl. Také mám moc ráda, když nám píšou děti. Jsou totiž neuvěřitelně otevřené a přímé a přijde mi, že jsou v něčem moudřejší než my dospělí. Ví, co potřebují, a z naší pomoci opravdu těží.

Co se přenáší do tvého života?

Myslím si, že mi práce svým způsobem pomáhá udržovat v životě nadhled. Člověk se setká s životními příběhy od lidí v různých životních etapách, různého věku a v různých situacích. Mám pocit, že mi to v něčem dává reálnější pohled na život, na „lidský osud“. V této práci člověk vlastně má možnost vidět skutečné lidi, to, co je za tou maskou, kterou běžně nosíme ve společnosti. Je to zajímavé – podíváte se na Facebook a máte pocit, kolik lidí vedou skvělý život – cestují, pracují, plní si své sny. Jste na lince a vnímáte, jak lidé bojují sami se sebou, se svým sebevědomím, se vztahy… Prostě jsou to lidé, zranitelní a nedokonalí, stejně jako Vy. Toto uvědomění si, mám pocit, ve společnosti teď dost chybí.
Práce mi taky dodává silný pocit vděčnosti, za to, co mám a obdiv pro to, co všechno zvládne lidský duch.

Co je na práci "linkaře" nejtěžší?

Pro mě je na práci nejtěžší to, že člověk musí být přítomný i ve chvílích, kdy je unavený, sám třeba něco řeší ve svém životě nebo například právě dokončil těžký hovor a má dost. Někdy člověku prostě dochází kapacita a jde to těžko. Musela jsem se smířit s tím, že ne každému dokážu pomoci. Náročné je mluvit s klientem, s jehož jednáním nebo postojem se neztotožňuji. Pak mi pomáhá, když se vcítím do jeho situace, myšlenek, potřeb... Nemůžu říct, že bych s ním vždycky souhlasila, ale myslím, že ho pak víc chápu.

Jak probíhá jedna směna na Modré lince?

Když dorazím do práce, nejdřív si připravím prostor a zkontroluji vzkazy. Během práce jsem připravená přijmout hovory (na telefonu, Skype, a WhatsAppu a chatu, pokud je) a též odpovídáme na maily. Dny jsou pokaždé jiné – někdy je hovorů málo, jindy hodně, a pokaždé jiná témata. Je to vlastně velice pestré. No a během práce např. po náročnějším hovoru je důležité si dát pauzu, něco sníst, protáhnout se, uvařit si kávu, každý má svůj rituál. Musíme se o sebe starat, ať už kvůli aktuální pohodě, která ovlivňuje kvalitu naší práce, tak dlouhodobě jako prevence vyhoření.

A které témata jsou pro tebe nejtěžší?

Pro mě jsou hodně náročné příběhy, kdy je situace klienta taková, že sama nevidím cestu ven. Je pro mě hodně těžké přijmout a většinou se přistihnu při tom, že se stejně pokouším nějaké řešení najít. Situace, kdy musím odstoupit od tohoto přístupu ke všemu najít řešení, to člověka hodně učí, je to velmi pokořující a někdy jsou to nakonec pro mě nejsilnější hovory. Dále je pro mě náročné mluvit s klientem, jehož situace se v něčem podobá tomu, co zrovna v životě řeším já,nebo třeba tomu, co ještě nemám pro sebe tak úplně srovnané).

Co by mělo v našem cyklu o lince důvěry rozhodně zaznít?

Nebojte se říct si o pomoc. Často se setkávám s klienty, kteří mají pocit, že všichni život zvládají, jen oni ne. Mají strach, že nejsou normální, že jsou přecitlivělí nebo že druhé zatěžují. Ale zažívat těžkosti a samotu, potřebovat podporu, to naopak naprosto normální JE. I my, kteří na lince pracujeme, se občas nacházíme ve stejné pozici. Jednou jsem slyšela krásnou větu: „Deprese je velký klub lidí, který se vyznačuje zejména tím, že každý v něm si myslí, že je jejím jediným členem.“ Pokud zažíváte těžkosti, vězte, že opravdu nejste sami a nemusíte se stydět říct si o pomoc. Přiznat, že potřebujete pomoc není známka slabosti, ale naopak velké odvahy.

Co mě napadne, když se řekne: Nebýt na trápení sám

Překonat stud, obavy, strach z odmítnutí a nebát se říci si o pomoc a svěřit se. Co nejvíce pomáhá bývá už obyčejná lidská přítomnost. To, že nám někdo naslouchá, slyší, přijímá nás.

Autor: Modrá linka

Příště: Téma rodiny v rozvodu

Modrá linka: Poznáváme skutečné lidi, nejen masku, kterou ukazují okolí a na sítích. Jak funguje práce linkaře na krizové lince? Co pracovníkům přináší největší útěchu a co je nejtěžší?
Zdravá výživa