Neštovice: z nebezpečného zabijáka běžnou nemocí

Černé neštovice jako smrtící choroba

Jednu z prvních zmínek o neštovicích můžeme datovat až do 7. století našeho letopočtu. Od té doby byly pravé nebo také černé neštovice brány jako jedno z nejnebezpečnějších onemocnění, kterému každoročně podlehly statisíce lidí.

Jsou zodpovědné za zdecimování Indiánů, ke kterým je dovlekli bílí kolonizátoři. Indiáni, kteří nebyli na takové nemoci zvyklí a už vůbec ne připravení, rychle umírali. V roce 1763 je dokonce britský kolonizátor Fort Pitt využil jako biologickou zbraň, kdy původní obyvatele obdarovával infikovanými dekami.

Variola, jak se pravým neštovicím odborně říká, byla ještě ve 20. století zodpovědná za smrt 300 až 500 miliónů lidí. Ti, kteří pravé neštovice překonali, byli navždy znetvoření. Z puchýřků, kterými se variola projevovala, se totiž stávaly nemizící jizvy.

Od horečky k puchýřům

Virus se přenášel vzduchem takzvanými kapénkami. Inkubační doba trvala zhruba dva týdny, poté se u nemocného objevila vysoká teplota přecházející v horečky a doplněná slabostí, bolestí svalů a hlavy. Následovala jednodenní úleva, kdy pacienti doufali, že mají nemoc za sebou.

Zlepšení však bylo pouze přechodné. Zanedlouho na celém těle vyskákaly nemocným červené skvrny, které se brzy proměnily v puchýře naplněné vysoce infekčním hnisem. Puchýřky se za nějakou dobu zapouzdřily, ztvrdly a vytvořily si krustu. V této chvíli byl na tom pacient nejhůř, horečka dosahovala vrcholu a průběh byl tak bolestivý, že nemocní často leželi v jedné pozici, aby se vůbec nemuseli hýbat. Po měsíci umíralo až 30 procent nakažených. Těm, kteří přežili, začala horečka ustupovat a puchýře se měnily ve strupy, jež se po zhruba třech týdnech odloučily. Uzdraveným však přesto zůstávaly nevzhledné jizvy, protože hnisání se dostalo až do podkožního vaziva.

Variolizace a vakcinace

Už ve starověké Číně se pokoušeli proti neštovicím bojovat způsobem,
který je zčásti podobný vakcinaci. Zdraví lidé vdechovali vysušené a namleté strupy nemocných, jež obsahovaly neaktivní viriony. Této metodě se říká variolizace. Mohla být prováděna více způsoby, jedním z nich bylo také vpravení hnisu z puchýře do řezné rány zdravého člověka.

Problémem bylo, že u takto očkovaných jedinců nemoc většinou propukla v plné formě, nikoliv jen v žádoucí omezené. Často se tímto způsobem také přenesly jiné choroby, kterými nemocný mohl trpět. S bezpečnější a účinnější metodou přišel venkovský lékař Edward Jenner v roce 1796.

Jenner si totiž všiml, že děvečky a pasáci krav se často nakazili kravskými neštovicemi. Nejen, že kravské neštovice měly lehčí průběh, ale především ti, kteří nákazou prošli, byli chráněni před pravými. Proto se Jenner rozhodl vykonat experiment na osmiletém Jamesi Phippsovi, kterému vpravil hnis získaný z puchýřků dojičky krav Sarah Nelmesové. Malý James sice onemocněl, ale zanedlouho se uzdravil a co víc, když mu později Jenner píchl dávku pravých neštovic, již neonemocněl. Svou metodu nazval Jenner vakcinace od latinského slova pro krávu: vacca.

Vymýcení pravých neštovic

Královská společnost, jíž Jenner poslal svá zjištění, se mu zprvu vysmála a odmítla jeho výsledky publikovat. Lékař tak musel na vlastní náklady vydat publikaci, která mu později nejen zajistila místo v již zmíněné Královské společnosti, ale především jméno ve světě medicíny. Očkování se brzy dostalo z Britských ostrovů do dalších zemí Evropy. V Čechách byla k očkování zprvu nedůvěra, ale jakmile bylo v roce 1812 zavedeno jako povinné a čísla úmrtnosti začala rapidně klesat, veřejné i lékařské mínění rychle přehodnotilo svůj názor.

Nakonec to byl právě Čech, kdo byl zodpovědný za eradikaci, tedy vymýcení pravých neštovic. Československý epidemiolog Karel Raška stál v čele eradikačního programu, který v roce 1959 vyhlásila WHO. Díky jeho plánu se vakcinace zaměřila na ohniska nákazy namísto plošného očkování. O dvacet let později, 8. května 1980, potvrdila WHO vymýcení pravých neštovic, které sužovaly lidstvo po několik staletí. V současnosti se virus nachází pouze ve dvou laboratořích na světě, v Atlantě v USA a v Novosibirsku v Rusku. Očkování proto již není povinné.

Plané neštovice

Na rozdíl od pravých neštovic, plané nejsou smrtelné. Jsou typické pro dětský věk, během nějž se jimi nakazí většina lidí. Stejně jako ty pravé se přenáší z člověka na člověka prostřednictvím kapének a inkubační doba je přibližně 9 až 20 dní.

U starších dětí a dospělých, kteří neštovice v dětství neprodělali, se projevují takzvané prodromy, nespecifické příznaky ohlašující příchod choroby. Může jít o bolest hlavy, horečku, nevolnost a další. Zhruba za den a půl se dostaví i vyrážka v podobě svědivých puchýřků naplněných zprvu čirou, poté mléčnou tekutinou. Během 6 až 8 hodin na nich vznikají krusty.

Zpravidla se puchýřky vyskytují na hlavě, odkud se šíří k trupu a končetinám, ale mohou postihnout i sliznice. Akutní fáze trvá zhruba týden, do 20 dnů od onemocnění se puchýře začínají hojit. Nebezpečné jsou neštovice pro těhotné ženy a jejich plody, protože virus prostupuje skrz placentu. V takovém případě je nutné konzultovat stav nemoci s lékařem.

Plané neštovice se zhojí i bez léčby, zpravidla se používají přípravky ke zmírnění projevů nemoci. Podávají se antipyretika (léky na snížení horečky), proti svědění zase antihistaminika (léky proti alergii). Na puchýřky nejsou vhodné pudry, a to ani tekuté, protože po vytvoření krusty se pokožka po ní špatně hojí. Očkování proti planým neštovicím existuje, ale není povinné. Zvážit by ho měli především dospělí, kteří nemoc neprodělali a jsou v častém kontaktu s dětmi (učitelé, zdravotníci, vedoucí kroužků, …)

Autor: lan

Planými neštovicemi si projde skoro každý, jako dítě. Hlavním projevem neštovic jsou malé puchýřky, které jsou naplněny nejdříve čirou a později mléčnou tekutinou. Příšerně svědí.
Zdravá výživa