Zdraví

Psychické týrání v manželství začíná velmi nenápadně

Psychické týrání v manželství začíná velmi nenápadně

Psychické týrání v manželství se projevuje velmi nenápadně. Z počátku žena ani nemusí poznat, že se jedná o první známky psychického týrání. Despotické projevy zkrátka ignoruje, ať už z důvodu zamilovanosti nebo jiných. Aniž by si to uvědomovala, pomalu ale jistě se dostává do pasti, ze které se bude jen těžko utíkat.

Co je psychické týrání

Psychické týrání v manželství je skrytou formou domácího násilí a zneužívání, proto je pro týranou osobu velmi těžké rozpoznat, že je obětí. I když se emoční týrání od fyzického značně liší, výsledek je zpravidla stejný. Obvykle se projevuje přehnanou dominancí jednoho z partnerů, který toho druhého ponižuje, nadává mu, svaluje je na něj chyby v partnerství, deptá ho, snižuje mu sebevědomí, vydírá ho, drží ho v sociální a často i ve finanční izolaci.

Psychické týrání v manželství se často projevuje až po svatbě. Častým spouštěčem bývá příchod dítěte, kdy bývá žena na svém manželovi závislá finančně, což je pro tyrana ideální stav. Finančně závislá manželka s dítětem od manžela odchází méně často. Zpravidla nezůstává jen u psychického týrání a začíná se objevovat i fyzické týrání, a to se stále vyšší četností.

Profil psychicky zneužívané manželky

Ženy týrané v manželství mají často nízké sebevědomí, i když se může zdát, že mají vše pod kontrolou. Na rozdíl od mužů, kteří si obvykle najdou svou identitu prostřednictvím práce, akademického či sportovního úspěchu, ženy svou identitu často zakládají na svých vztazích, což je dělá citlivé na zneužívání. Týraná žena se začíná postupně cítit nejistě, začíná pochybovat o sobě i o svém vlastním smyslu pro realitu. Začne obvykle měnit své chování, aby udělala svého manžela šťastným.

Jednou z nejčastějších charakteristik psychicky týrané ženy je, že si není schopná užívat sexuální zážitky s manželem. Důvodem je zhoršená důvěra a nedostatek přátelství a intimity. Klasický muž tyran ještě poukáže na to, že není dobrou manželkou, protože nesplňuje sexuální potřeby svého manžela, čímž ženu dostává do ještě větší pasti. To, co si mnozí lidé neuvědomují je, že pro ženu je v takových situacích sexuální styk jako ponížení nebo skoro znásilnění.

Profil psychicky zneužívajícího manžela

V srdci zneužívajícího manžela je jeho potřeba mít vše pod kontrolou. Cítí se neadekvátní a má zakotveny zkreslené názory o ženách a manželství, které se obvykle naučil od agresivního otce nebo jiného dominantního samce nebo někdy kvůli nedostatečné mužské roli otce, který nedával dobrý příklad, jak se chovat k ženám. V mnoha případech, ale ne nutně ve všech, citově zneužívající manžel může být manipulativní a má problém ženu udržet pod "palcem". Zneužívající manžel vidí věci jen ze svého úhlu, z jiného je nechce vidět nebo je neschopný. Zneužívající manžel je také často citově závislý na své manželce. To znamená, že jeho pocit sebeúcty pochází z manželství. Většina citově zneužívajících manželů nejsou schopní se na sebe podívat a prozkoumat, proč se tak k partnerce chovají.

Obvyklé taktiky emocionálního násilníka:

  • Izolace partnera od přátel a rodiny
  • Bránění partnerovi v jakékoliv nezávislé činnosti, jako je práce či aktivity s přáteli
  • Obviňování partnera z nevěry, když mluví s příslušníkem opačného pohlaví
  • Vynucování sexuálních praktik, které jsou partnerovi nepříjemné s tím, že jde o dokazování lásky
  • Neustálá kritika charakteru, hmotnosti, vzhledu či způsobu oblékání partnera
  • Pokud taktiky na partnera neplatí, přichází ohrožování, pronásledování, trestání
  • Používá děti jako kontrolu nad partnerem
  • Podkopává partnerovi autoritu u dětí nebo vyhrožuje, že mu je vezme
  • Kontroluje všechny finanční rozhodnutí, odmítá naslouchat názorům partnera, odepírá mu důležité finanční informace, aby partner žil z omezených zdrojů
  • Provádí všechny zásadní rozhodnutí, jako kde bydlet, jak zařídit domov či jaké koupit auto sám

Oběť se začne cítit jako vězeň:

Lidé, kteří používají psychické zneužívání, používají taktiky podobné těm, které používají dozorci válečných zajatců. Oni vědí, že fyzické kontroly není snadné dosáhnout. Chtějí s vězni spolupracovat. A co je lepší způsob, jak někoho přimět ke spolupráci, než citová manipulace?

Ve své knize Znásilnění v manželství zmínila Diana Russell Bidermanovou stupnici nátlaku z publikace Amnesty International. Zpráva o mučení líčí vymývání mozků válečných zajatců. Ti, kteří se snaží manipulovat se svými sexuálními partnery, používají metody podobné těm od vězeňských dozorců, kteří uznávají fakt, že fyzická kontrola se nedá získat bez spolupráce vězňů. Bidermanova stupnice vysvětluje použité donucovací techniky a požadované účinky.

Biedermanova stupnice nátlaku:

1. Izolace
  • Zbavuje oběť veškeré sociální podpory nezbytné pro schopnost odolávat.
  • Vyvíjí intenzivní zájem o sebe.
  • Způsobuje, že oběť závisí na pronásledovateli.
2. Monopolizace vnímání
  • Fixuje pozornost na bezprostřední nepříjemné situace a podporuje sebepozorování
  • Eliminuje podněty, které soupeří s jeho manipulací
  • Maří všechny akce, které nejsou v souladu s jeho cíli
3. Indukovaná slabost a vyčerpání
  • Oslabuje duševní a fyzické schopnosti odolat
4. Hrozby
  • Pěstují úzkost a zoufalství.
5. Příležitostné odpustky
  • Poskytují týrané osobě pozitivní motivaci při plnění.
6. Prokázání všemohoucnosti
  • Ukazuje na marnost odporu.
7. Prosazování triviálních otázek
  • Rozvíjí návyky shody.
8. Degradace
  • Snaží se ukázat, že cena odporu je větší než zátěž ztráta sebeúcty týraného.
  • Snižuje týraného na úroveň zvířete.

K zamyšlení

Psychické týrání v manželství je zmrzačení. Krade lidem jejich sebeúctu, schopnost racionálně myslet, důvěru v sebe samé a nezávislost. Pokud máte některý z následujících příznaků, je čas hledat pomoc:

  • izolace od ostatních. Jen zřídka vidíte přátele a rodinu
  • nadměrná závislost na partnerovi
  • neustále přemýšlíte, zda děláte správnou věc s cílem nenaštvat manžela
  • žijete v okamžiku, nejste schopná plánovat dopředu, protože máte strach, jak bude reagovat váš partner
  • máte pocit, že nemáte energii, kterou byste mohla bojovat proti partnerovu chování
  • pochybujete o své schopnosti vyjádři svůj názor
  • většinu času máte pocit deprese a úzkosti

Následky psychického týrání

Psychicky týraným ženám trvá často i několik let, než odejdou nebo se skutečně vzepřou. To se na psychickém i fyzickém stavu ženy samozřejmě hluboce podepíše. Psychicky týrané ženy jsou zpravidla apatické, mívají pomalejší reakce, jsou lhostejné k vnějšímu dění, jsou naučené potlačovat vztek a mají tendence utíkat před konflikty. Mají vžitou bezmoc, v důsledku čehož mají snížení sebevědomí, jsou nejisté a neváží si sami sebe. Útočníka často brání, omlouvají ho, popírají skutečnost, že je týrá a odmítají případnou záchranu. Psychické týrání se často projevuje i fyzicky. Týrané ženy mohou mít chronickou bolest hlavy, sníženou imunitu, bolesti žaludku, bušení srdce, pocení nebo třas.

O tom, že je žena v manželství psychicky týraná zpravidla neví ani její nejbližší okolí. Na rozdíl od fyzického násilí to psychické není na první pohled vidět. Ženy často s odchodem od tyranského manžela váhají. Mají pocit, že nemají kam jít. Po mnoha letech týrání věří, že je to jejich vina. Tyrani bývají skvělí manipulátoři. Týrané ženy by si měly uvědomit, že despotický manžel se nikdy nezmění, i když to slibuje.

Navzdory tomu, že mnoho lidí věří, že domácí násilí, ať už fyzické nebo psychické, vzniká kvůli tomu, že násilník nad sebou ztrácí kontrolu, ve skutečnosti je jeho urážlivé nebo agresivní chování jeho záměrnou volbou, aby mohl oběť ovládat, na což je vždy třeba pamatovat.

  • Naučte se lépe zvládat partnerské problémy. Naučné knihy najdete ZDE


Autor: Jad

Psychické týrání v manželství začíná velmi nenápadně. Jak se projevuje psychické týrání v manželství. Příznaky, chování tyrana i týrané. Jste obětí psychického týrání v manželství i vy?
Zdravá výživa

 384 
  Komentáře ( 67 )
YouTube video
Přidat obrázek
PŘIDAT KOMENTÁŘ
Katerina|16.04 2016 21:55
Dobrý den, po vašem čtení co se týka psychického týrání jsem přišla na to ze tyrana jsem od svého přítele, jsem na tom hodně špatne a nevím si rady.prosim o pomoc. Děkuji předem za odpověď.
Odpovědět
 26 
Jarka|28.07 2016 20:07
Dobrý den Katerino,
doporučuji obrátit se na některé z krizových center pro oběti domácího násilí http://www.domacinasili.cz/ http://www.acorus.cz/cz/sluzby/krizova-pomoc.html https://www.zachranny-kruh.cz/pro-verejnost/kriminalita-rizikove-chovani/domaci-nasili/domaci-nasili.html
Odpovědět
 24 
Kateřina|09.09 2016 13:00
Dobrý den, musíte od svého přítele jedině odejít. On se nikdy nezmění. Shoďte ho ze svého trůnu a žijte svůj život. Mně se to podařilo. K.
Odpovědět
 25 
šárka|26.07 2016 19:56
dobry den,chtěla bych se zeptat je to tyrání jek na mě byla nesprávně podána exekuce i na mého manžela jeho synem.Který v té době u nas bydlel a neplatili jsme alimenty??on tet po nás chce spětně 27.000kč.bylo to ustně že nemusíme platit alimenty bylo mu 18rokujím prášky ajsem naladová,plačtiva ....mužu podat žados o psychiském ublížení,jsem na invalid.duchodu dostal nás nakolena je toho víc.
Odpovědět
 22 
Jarka|28.07 2016 20:16
Dobrý den Šárko, doporučuji obrátit se na http://www.bkb.cz/

Odpovědět
 22 
andrea |17.09 2016 11:36
Dobrý den,nevím jestli to co se mi děje můžu řadit k psychickému týrání. ale když vedeme debatu pokaždé skončí hádkou a urážením mé osoby a to vulgárním. Já jsem si ce také výbušná ale strach mi nedovolí říct kolikrát to co si dovolí říct partner mě. On má hodně stresové období ale zdá se mi jak kdybych to odnášela já. a týká se to malicherností vybíjí si to na mě. příklad on dva dny nejí přitom uvařeno je. svede to na mě že kvůli hádce nemůže jíst. ve finále mi vše vyčte. přestal se o mě zajímat jako o ženu tak jsem začla každý víkend jeden den s tím že jsem chodila večer ven a samozřejmě je to ještě horší mluví mi dokola jak kafemlýnek že jsem to zavinila já. svoje chyby nepřizná ani náhodou jen co jsem všechno udělala já. až to vyustilo ve fyzický kontakt. kdy mi řekl že jsem neměla rýpat jinak by nevyletěl. a stále dokola za vše můžu jen já.cítím se v pasti,nejradši bych odešla ale jakmile to nastíním záčiná hádka a urážení a začíná být agresivní. už mám strach co bude nevím kudy kam. samozřejmě jsou v tom i děti. ted jsem musela ustoupit abych měla klid. samozřejmě obrátil a je hodný. pokud já nezačnu nějakou debatu kdo má jaké chyby takže se tomu začínám asi pomalu vyhýbat. abych měla klid. tak nevím jestli je to něco na způsob psych.týrání. samozřejmě já uznám svoje chyby ale pokud druhá polovička ani jednu svoji tak pak nevím co s tím .a toho je i víc těch problému.
Odpovědět
 29 
Andy|15.01 2017 09:46
Pani, jestli vam muzu radit, zacnete si tajne hledat nove bydleni, az muz nebude doma, sbalte nejnutnejsi veci sobe a detem, smlouvy, RL, vysvedceni, doklady atd. a odejdete. Pro zbytek jdete s nekym a bez deti. Pocitejte s tim, ze muze vase veci spalit, vyhodit apod. Bude to tezke, ale pracujete, tak byste mela zvladnout maly byt ufinancovat. Pokud Vas partner vidi chybu jen ve vas, nic s nim nevyresite. On sam nechce. Deti tim jen trpi, divky si najdou stejneho nasilnika,kluci budou stejne hnusni ke svym zenam. Zajdete si na socku -Organ socialne pravni ochrany deti a nechte tam zaznam, ze jste se tak rozhodla,protoze ....popiste situaci, ze to neni vhodne prostredi pro deti. Jistite se tak, kdyby vas muz chtel obvinit z unosu apod. Zajdete do nejblizsiho intervencniho centra, zde taky bude zaznam (nechte si to dat pod prezdivku, kdyby nahodou to pak bylo potreba pro soud) Deti to casem pochopi. Verte, ze jim v tom taky neni prijemne. Co nejdriv si podejte k soudu navrh na svereni deti do sve pece. Trvalo mi tri roky, nez jsem se z toho psychicky jakstaks dostala. Ted mam hodneho muze, ktery se ke me chova vzdy slusne, vazi si me, je na nej spoleh. Neni vasi povinnosti nechat se urazet a nadavat si. Bohuzel, na deti ma jejich otec pravo, bude to tezke - hlavne predavani, ale deti si zvyknou a verim, ze manzel ma deti rad a pokud tam nebudete vy- hlavni pricina jeho vzteku, tak se k nim snad bude chovat slusne. Drzim palce, at vse zvladnete.

Odpovědět
 22 
Patyna|19.10 2016 22:02
Dobrý den, možná jsem taky týraná žena, ale nevím to jistě. Jsme s manželem 15 let, máme tři malé děti a postavený dům. Tím barákem to všechno začalo. Manžel chtěl mít designový, technicky dokonalý dům, hodně skla, atd., ten má. Zato já se tady necítím a nikdy to nevydejchám, kolik úplně normálních věcí doma nemáme a nebudeme mít. Třeba takový věšák na šaty na chodbě, obyčejný botník, háčky na ručníky a župan v koupelně. Nesmím nikde pověsit obrázek, aby neutrpěly vnitřní omítky, na stropě (kletovaném) zabít mouchu, aby to nebylo vidět. Máme nelakované parkety úplně všude (i pod jídelním stolem) a on pak děsně ječí, jaká jsem neschopná, že to není každý den dočista umyté. N děti někdy nakreslí obrázek na zem, to je taky horor, to jsem zase nemožná, že je neuhlídám. Prý nemám zájem o rodinu, to stále opakuje jako mantru, až tomu už skoro věřím. Nástěnné hodiny jsme měli asi rok a půl postaveny u zdi, aby ten malý hřebíček nepoškodil stěnu, pak si dal na moje naléhání říct. O všechno musím strašně bojovat, stojí mě to hodně sil a energie, sama už pak na sebe nemám čas. Někdy mě kritizuje, jak vypadám, že mám nadváhu a že jeho matka vypadá líp než já ačkoli je o 25 let starší. Jeho maminka je utýraná, moc hodná, celý život manipulovaná jeho otcem. Váží tak 55 kg a měří kolem 175 cm, když se svleče, jsou jí vidět žebra. Když jsem čekala loni malého, někdy jsem plakala, ať mně proboha netýrá, že to ten malý musí cítit, vysazoval mě za jízdy z auta a já chtěla vystoupit a jít třeba deset kilometrů pěšky, bylo mně to jedno. Chci moc odejít, není dne ani minuty, kdy na to nemyslím. Nejvíc se bojím víkendů, když je manžel doma. Kolikrát plánuju, jak objednám pro nás čtyři (s dětma) náklaďák a než přijde z práce, tak budeme pryč. Půjdeme kamkoli, hlavně daleko a budeme mít třeba malý byteček v paneláku, ale vymaluju si jej veselými barvami v děcáku a dám jim všude obrázky, taky budu mít normální chodbičku a háčky na klíče (doma je mám dávat do misky). Toto mě drží nad vodou, že to jednou musí skončit, až bude mít kluk asp
Odpovědět
 28 
ingr|20.11 2016 21:09
Kdo koho Tyra?.Manžel semnou spí jednou za 70 dní. Tvrdí,že je to kvůli tomu,že jsem na něj protivná.Denně vypije 3 piva. Tvrdí, že je to kvůli mně, protože jsem ho dostala na úplný dno. Že čekám na vdovský důchod, ze se zastřelí. Je nám přes třicet. Neustále mi říká, že s někým šukám...Nikdy bych ho nepodvedla. Jsem.nešťastná.
Odpovědět
 18 
Olí|16.12 2016 21:37
Dobrý večer, jsem také ta smutná osoba ze špatným zachazením. Odešla jsem od manžela před půl rokem po jeho urážkách že jsem frigitní píp... pořád mě urážel a já byla strašně vyklepaná když měl přijet z práce domů. Když jsem se odstěhovala volal mě třeba 20krát do hodiny aby mě řekl že jsem kráva a nebo tak i jiná horší slova používal.Na začátku srpna jsem zistila že mám rakovinu a myslím si že to nastartoval on svím chováním jak jsem se trápila až utrápila. Tak jsem si říkala co ted nemůžu bejt sama s dětma rodiče nemám aby mě pomohli a tak jsem se vrátila k manželovi. Ted jsem ležela po chemoterapii a opadal mě cipřišek a to bylo čoro a začal mě nadávat že prej to byl napíšu nto jak mě to řekl že to byl píčovskej nápad mě vzít zpátky a já zase brečela. Potom říkám nedávej klukovi tolik jídla on to nesní a hned jsem byla semetrika ubližuje mě to hrozně vnitřně a trápila jsem se vždy z jeho urážkama.. Myslím si že jsem také týraná ale nevím jestli jo či ne...
Odpovědět
 18 
S|18.12 2016 20:40
Dobry vecer. Nocni můra bohužel nastává, kdyz se, po různých pokusech o terapii, kdy manžel vždy vse náhle ukončí, rozhodnete o rozvod. Manžel psychické týrání znásobil, zabavil mi vsechny doklady, abych nemohla podniknout zádné administrativni kroky. Přes můj odpor me líbá a objímá. Nemuzu se ani v klidu rano obléknout, sleduje me a zblízka se na me diva ci na me i sahá. Vcera mi vyhrožoval, ze kdyz s nim nechci spat, tak porušuji zákony manželství. Musim se pry snazit už kvůli detem. Přitom před tim se mnou prakticky nechtel nic mit. Pak ze me strhnul deku, vzal me za kotníky a strhnul na kanape a roztáhnul nohy. Pak sel na me a ja začala plakat desem. Pustil me a zacal se smát. Pry si snad nemyslím, ze by me fakt znásilnil. Doufam, ze v lednu bude můj advokát moci podat zadost o rozvod, ale bojim se jeho reakce. Rodičům jsem o vsem již někdy v kvetnu rekla. Nejdřív byli v šoku, pak si ale rychle řekli, ze to neni jistě pravda a prakticky mi ani nezavolaji a mame minimální kontakt. Přitom jsem jim rekla i dost intimní veci a poslala i nejake články, aby věděli o co jde. Jsou na straně manžela. Jsem na konci sil, snažím se držet kvůli detem. Manžel pracuje z domu a kazdou chvili, co jsem doma (naštěstí mam praci), využívá k verbálnímu napadání.
Odpovědět
 20 
tata|26.02 2017 13:23
No a síla je, pokud rodinu týrá rozmazlený přerostlý maminčák - věčný student který prý studuje, bere od matky až 5 000, měsíčně a ta ani neví, jestli už je ve třetím ročníku nebo teprv po PÀTÉ v prváku, přijde mu zaplatit 10 000 Kč za semestr, manželka je na podpoře, do práce se nehrne a syn teprv ne, to všechno musí přece platit mama, sv...,co mu prý ukradla prachy, tak a hůř jí říká běžně a běda když jí něco řeknu, natož mu - my ti to spočteme, ty nám ještě budeš platit, už abys umřel, zrůdo, vrahu, tyrane... A to jen za to, že to tiše trpím a občas jim řeknu že nejsou normální...Ale krom nespavosti, hypertenzi, nechutenství, placení jejich dluhů a obav z toho, co mi zase rozbijí, to snáším fajn... Uvítal bych možnost "zamražení" aby už mne nemohli vydírat a dělat dluhy, rozdělení majetku - barák jsem sponzoroval sám, manželka byla na gauči bez podpory - jen občas šla do práce - a pak hodně moc tlustou čáru, abych mohl začít znova ale hlavně bez nich - jde to vůbec - v našem právním státě?!?
Odpovědět
 18 
MK|26.02 2017 20:53
Dobrý den, letmo jsem si přečetla tyto zprávy. Mám to už za sebou. Jsem pryč a jsem šťastná. Šťastná, že jsem pryč.Bylo to moc těžké. Žila jsem 12 let ve vztahu - mrtvém vztahu. Žila jsem v urážkách, ponižování, podezřívání, atd atd. Když jsem se vracela domů celá jsem se rozklepala "co zas bude" co vymyslí, co kde slyšel... viděl. Odcházela jsem dlouho. Přesně tak, jak tady popisuje jedna z vás. Předem jsem si sehnala podnájem, postupem odstěhovala svoje věci k sousedům. Odešla jsem sama za sebe bez přítele (a jsem za to dnes ráda, že jsem jednala sama za sebe) a jakékoli finanční podpory. Usoudila jsem, že nemám co ztratit a hůř mi být už nemůže. Jen Děti byl v té době problém. Ty jsem tam nechala, a řešila to později. To opravdu nešlo. Stejně by je ze školy vyzvedl a vznikly by akorát zbytečné tahanice a měli by v hlavě ještě větší zmatek než měli v té době. On jim o mě hodně lhal. Jinak jsem také vyhledala spousty poradem a musím podotknou, že mi vlastně ani tak nepomohli, oni vás vyslechnou, nějak nasměrují, ale jinak nic. Tím samozřejmě způsob psychologocké poradny nezatracuji, třeba jsem jen nenašla ten správny azyl. Nejvíce mi pomohly moje děti, které to vše, alespoň mi to tak připadalo přijali. To, že nebudou v luxusu, nakterý jsou zvyklí, ale, že jim ten pokojíček stačí, že je to útulný atd. Samozřejmě není vše jak v pohádce, žijí stále ve lžích ze strany otce a v hlavě mají zmatek a vidím na nich, že sspoustu věcí vytěsňují a nechtějí o tom mluvit. Mají svého tátu radi a já je v tom podporuji. On bohuže ne. Děti máme ve střídavé péči a není to dobré. Tedy není to dobré, kde se partneři neshodnou a ve výchově netáhnou za jeden provaz. Což u nás nebylo.
Dnes je to pět let, bydlím sama, mám přítelem, a s dětmi ve střídavé péči a jsem SVOBODNÁ.
Ale jinak proč to tu vše píšu? Moc o tom nemluvím a nevzpomínám, není na co. Ale náhodou jsem na netu narazila na jakýsi článe o psychickém týrání a mám velkou potřebu někomu pomoci. Myslím si, že nejlépe dokáže poradit, ten, kdo to opravdu zažil. A já bych tře
Odpovědět
 28 
Linda T|16.06 2017 13:06
Dobrý den, čtu Váš příspěvek a jako bych viděla sebe. Jsem ve stejné situaci. Sebrala jsem všechnu odvahu a podala žádost o rozvod. Rozpoutalo se ale ještě větší peklo. Manžel o mne mluví před dětmi vulgárně, svaluje na mne vinu za vše, za rozvod i za jeho jednání. Děti už nevědí, co je pravda a co ne. Já o něm nikdy před dětmi špatně nemluvila, přišlo mi, že bych jím ti ubližovala - přece jen je to jejich otec. O mne mluví manžel před nimi jako o mrše, lhářce apod. Po podání žádosti o rozvod se mnou už vůbec nekomunikuje a když už ano, pak jen nadávkami. Děti chce do střídavé péče a já se snažím proti tomu bojovat. Všude si hraje na hodného a pečujícího otce a podvedeného manžela. Je to strašný pocit zoufalství. Bojím se i toho, co popisujete - střídavá péče a neustálý tlak na děti z jeho strany, žádná racionální komunikace. Jak by to fungovalo??? Bojím se, jak to dopadne. Děti (11 a 12 let) jsou svědky jeho agresivního chování, ale zaprvé se ho bojí, takže se mne nikdy nezastanou a zadruhé ho mají rády, je to pořád jejich otec. Je to pro ně opravdu hodně těžké.
Odpovědět
 12 
Any|17.06 2017 14:48
Dobrý den,cítím s Vámi,je to opravdu dost těžké a zvlášť,jak jsou děti ,které milujete,často muži vyhrožují dětma ,což každou matku raní ještě více... jako já,udělám vždy krok zpátky.Stále nechápu,nějak mě to hlava nebere,jak může muž ženě tak sprostě nadávat a ne jen to .já za to,že jsem muže vyfotila ,ale jen tak ,jak on dělá mě ..dostala jsem takovou ránu,až jsem spadla na zem,tekly mě slzy a křičela jen ...před dcerou ne ,chtěla se zvednout a kop mě do rozkroku a křičel táhni ...klepaly se mě ruce a dcera rozbila talíř,jak se chvěla..nechápe oč jde ..je mentálně postižená .Mám obavy ,abych se psychicky nezhroutila..jak se říká ..v nouzi poznáš přítele..nebo největšího nepřítele.Vím,že tímhle psaním nikomu nedodávám sil ,ale sama si nevím rady a mám obavy na reakci manžela z mého prvního korku
Odpovědět
 9 
KK|17.06 2017 20:28
Poradte se, jak jsem Vám psal co nejdříve, kvuli sobě především. Měla byste vyhledat pomoct, a bude-li to možné se odstěhovat někam kde budete v klidu. Potřebujete pomoct z venčí. Sama se budete točit v kruhu a rozhodnutí pro Vás samotnou bude obtížné. Držím Vám palce
Odpovědět
 9 
Linda|18.06 2017 07:56
Any, i kdyz je to hrozně těžké, udělejte ten první krok. Já lituji, že jsem ho neudělala dříve a nechala jsem to dojít tak daleko. Kvůli dětem, abych je ne připravila o tátu, kvůli rodině, která vubec netušila, jaký můj muž ve skutečnosti je. Další chybu jsem udělala v tom, že jsem manželovi před rokem a půl řekla, že už v tom dál žít nechci, ale další rok mi trvalo, než jsem podala žádost o rozvod. Snažil se to mezitím všemožně zvrátit a začal si hrát na hodného manžela a pečujícího otce. A mě ho dokonce začalo být líto. Nechtěla jsem ani, aby děti věděly, jak hrubě se ke mě manžel chová. Před všemi jsem ho kryla. A jak píšete: vždy 2 kroky dopředu a jeden zpět. Přesto byl rozvod jediným řešením. On se nezměnil. To co se rozpoutalo po podání žádosti o rozvod bylo hrozné. A dosud je, neboť se stále rozvádíme a dohadujeme o děti. Navíc bydlíme stále ve společné domácnosti. Dětem říká, že jsem mrcha, lhářka, že jednou poznají, co jsem zač. Vypráví jim, co jsem řekla u soudu a na sociálce. Hodně mi ale pomohli v Rose, a tedy obraťte se na nějakou organizaci, která pomáhá týraným ženám. Nebude to jednoduché ale věřte, že jednou to bude dobré! Jen musíte něco udělat. I já někdy jsem úplně zoufalá a přijde mi to všechno nekonečné. Ale poslouchám rady ostatních, abych to vsechno nějak vydržela. Jak říká moje dcera: maminko neboj, jednou to skončí a budeme žít v klidu.
Odpovědět
 11 
Any|20.06 2017 08:36
Hezký den,pořád naivně věřím,že se manžel změní,nedokáže se ani omluvit,protože vina je ve mě.Řekla jsem mu včera,že bych chtěla klidný rozvod,že to nikam nevede.pry mám na to zapomenout ,nebo uvidím to peklo,nikdo pry mě věřit nebude ,takové nule ,mrzáku,protože on má vysokoškolské vzdělání a já ne .Určitě se obrátím na Bílý kruh bezpečí,aby mě nasměrovali .Mám své záznamy od roku 1988.a nyní jsem použila i diktafon na mobilu,nevím,jestli je mě to k něčemu.Manžel je na veřejnosti úžasný člověk,mám pry být ráda,že mám takového chlapa a já stále mlčím,protože se stydím. V roce 2015 jsem se psychicky zhroutila,beru antidepresiva.a to je pro mě pry další minus,abych byla opatrovníkem 28 leté dcery já.Kdyby dcera byla zdravá a vyletěla z hnízda,dávno bych se rozvedla.Děkuji Všem,že mě chápete a taky cítíte
Odpovědět
 8 
Linda|20.06 2017 12:00
Prosím nevzdávejte to! Ano, peklo Vám bude dělat. Bude hrozně lhát a říkat, že jste si vše vymyslela. Takto to mám já - všude lže, u soudu jsem se dozvěděla o sobě takové věci, že jsem několik dní plakala. Teď přišly posudky od soudní znalkyně a zase jsem plakala z toho, co jí tam můj muž napovídal - jak děti manipuluji, jak jsem si vše vymyslela, jak se o děti nestarám, nevařím, jak k nim nemám vřelý mateřský vztah, jak jsem mu nevěrná. Je to hrozný pocit zoufalství - z těch lží a nepravd. Holčičky jsou pro mne vším, 10 let jsem se o ně starala sama, manžel vubec nejezdil domů. Vše se změnilo az s mým podáním žádosti o rozvod. Najednou se začal starat a ze mne dělal mrchu. Ale pořád si říkám, že to má šanci a že jednou budeme žít s holčičkama úplně normálně, v klidu a v bezpečí. Takze to nevzdavejte, nebojte se, i kdyz to bude hrozně vyčerpávající a bolestné. Mluvím jen ze své zkušenosti, už jsem toho vyplakala tolik. Ale věřte, manžel se nezmění! Bude vyhrožovat. Zajděte do bílého kruhu, nebo spíše do Rosy, nasměrují vás, pomohou s rozvodem, budou vám alespoň trochu oporou. Máte právo žít normální život. I mě trvalo, než mi to došlo. Držte se!
Odpovědět
 7 
Linda|20.06 2017 12:08
A ještě jedna věc - pořizujte záznamy, jsou dobré pro policii. Bude je chtít, pokud podáte na něj oznámení. Já zaznamy dodala i k soudu, ale tam se jimi nikdo příliš nezabýval. Můj muž také navenek působí jako gentleman a slušný, zábavný člověk. I proto u nás v obci se mnou už nikdo nemluví, všem ten "slušný člověk" napovídal, co jsem prý zač. Pořád se jenom obhajuji a poslouchám tisíce lží. Takze vidíte, všude je ten scénář stejný. Ale přesto všechno se nenechte zastrašit. Nikdo si nemůže dovolit se k vám takhle chovat. Opatrujte se a nahrávejte. Já nahrávala málo a teď mám málo důkazů . A to jen proto, že jsem byla slušná a dokonce mu nechtela přitížit. Nakonec jsem přitížila sama sobě.
Odpovědět
 7 
Any|20.06 2017 12:23
.děkuji za povzbuzení,ale Rosa nemá ani pobočku v Ostravě,alespoň jsem to nenašla .Raději by chtěli osobně .
Odpovědět
 6 
Linda|20.06 2017 14:09
Tak zkuste ten Bílý kruh. Mě moc nepomohli, odcházela jsem trochu zklamaná. V Rose jsem našla více pochopení a pomoci. Kontakt na Rosu mi dala sociální pracovnice z OSPOD. Ale snad Vám v BK pomohou vaši situaci řešit. Mimochodem, dnes bude na ČT od 21 hod dokument o týraných ženách v ČR. Třeba Vám to také pomůže.
Odpovědět
 7 
bubla|29.06 2017 21:48
To , že ho ve vesnici obdivují, jaký je úžasný znám. Můj se ve společnosti změnil v opak toho, jak se choval doma a ke mně. Šarmantní společník, gentleman, usměvavý a ochotný. Odjakživa byl ve vesnici za genia, za toho "slušňáka" a tu roli hraje celý život. Kdo ho lépe nezná, nevěří, že by se choval jako hulvát. Je to tedy tak častý jev, že to musí mít nějakého společného jmenovatele. Jo, a domluvit se s ním není možné. Bezvýznamné plýtvání vašimi city i trpělivostí. Že je někdo nemocný, se základním vzděláním není vůbec argument pro soud, že by neměl pečovat o dítě. To kecá.
Odpovědět
 3 
KK|20.06 2017 16:39
Chápu Vaši situaci, ale boužel nevěřte, že se něco změní. Manžel se na Vás snaží uplatňovat dominanci. Z toho co píšete vidím, že není schopen se normálně lidsky domlouvat a to jste ve středním věku, tedy žádný dvacetiletý děti. A nezlobte se, ale říkat někomu já mám vysokou školu a ty ne, proto jsem lepší. Víte tyran umí většinou dobře kamuflovat to co dělá doma v soukromí, přesně jak říkáte, vždyt lidé Vám ho vlastně "závidí", ale realita pod povrchem je úplně jiná. Vyhledejte pomoc a podporu, když Vám tam třeba nesedne lidsky první člověk na lince pomoci. Zkuste jiného, i tam pracují pouze lidé. Musíte začít o tom mluvit,, podle hesla sdílená starost je poloviční starost a pak následně konat. Jinak Vás to samotnou celé umoří, a to by bylo špatně.
Odpovědět
 9 
FK|27.02 2017 12:13
Dobrý den. Jsem sice muž, ale dovedu se plně vžít do příběhů které tu čtu. Většinou se týkají ps. týraných a vydíraných žen. Problém se však dotýká i mne. Jsem ženatý a již po krátké době jsem poznal, že žena trpí absencí citu, nechybí ji dotek ani vlídné slovo a absolutně se neumí vžít do pocitů druhých. ( pro ilustraci - nebaví ji zamilované filmy. ale kriminálky a střílečky :-) Tento nedostatek mě asi před deseti lety "dohnal do nevěry. Ale ne do fizické! Pouze jsem se cítil skvěle s člověkem, se kterým se dá zasmát a povídat si o všem možném, sdílet jeho názory a ona moje a nakonec se jak dva puberťáci předhánět, kdo bude první u auta..... Vztah jsem však ukončil a zůstal. Z mnoha okolností.. Nic se nezlepšilo. Naopak. Před druhými mě ponižuje, že ničemu nerozumím. Někdy o sobě začnu i pochybovat. Je mi 50 let a jsem, ke vší smůle, introvertní povahy. Někdy si říkám, že už nic nemá cenu. Je už pozdě a vysoký tlak už mám. Uchyluji se do svojich malých soukromých radostí a je mi to vše líto. Při své vrozené empatii soucítím se všemi co tu píší a děkuji za čtení mojich řádků...
Odpovědět
 31 
KK|24.03 2017 21:35
Dobrý den, přidám svůj příběh. Od dětství jsem žil v rodině s dominantní matkou, vždy muselo být po jejím. To mi však došlo až mnoho let později. Vše si v rodině uzurpovala. Můj otec byl pro ni neschopný, nic prý neuměl, v sexu k ničemu apod. Když jsem nabyl dospělosti pokusil jsem se o tom v všem s matkou komunikovat, vždy to skončilo tím, že začala vzlykat nebo nedávat, že jsem nevděčný a čím si to zasloužila. Přitom jsem jí byl stále k dispozici a pomáhal kde se dalo. Můj otec odešel od rodiny a vše zůstalo na mě, matka střídala milence a pila alkohol a byla pořád samé návštěvy. Nevěděl jsem, jak s tím vším naložit, snažil jsem se pracovat a dát věci do pořádku. Matka začala pomlouvat všude i mě, až se moje tehdejší přítelkyně se mnou nakonec rozešla. Ve vypjaté situaci jsem rodinu opustil a chtěl jsem věřit, že vše bude lepší. Zasáhl osud, a nasledně se do mého života dostala žena, která mě jen finančně a citově vydírala. A tak jedno trauma bylo nahraženo druhým. Jsem přátelské, introvertní povahy, ale mám hodně ze všeho hodně narušenou důvěru v lidi především ženy. Podobně jak ve filmu Dobrý Will Hunting, mám z toho všeho vyvinutý silný obranný mechanismus, který mě nutí odvrhnout lidi než mi ublíží. Je to kombinace reflexu a silné fobie. Myslím, že pro muže i ženy v podobné situaci platí, někomu se včas svěřit a odejít co nejdříve ze vztahů co nefungují. Nedoufat a nezametat nic pod koberec a nestydět se za to čím vám ubližuje někdo jiný, jinak vás to poznamená na celý život.
Odpovědět
 26 
feku|06.04 2017 16:22
...ani nevíte, jak Vám rozumím. Držte se. Dělejte co Vás baví a na všechny se vy.... Držím palce.
Odpovědět
 19 
bubla|01.06 2017 00:23
Odejděte a možná se vám vrátí tlak do normálu. Život v takové atmosféře je zničující. Nemá cenu zahodit ty léta, která má člověk před sebou. Já jsem žila s egocentrickým, dětinským, urážlivým despotou, který vůbec nereflektoval city druhých a jeho potřeby byly i nad potřebami dětí. Nakonec se mi rozjela autoimunní nemoc. Když žiju konečně v klidu a míru, utlumila se na snesitelnou úroveň.
Odpovědět
 8 
Ivana|10.06 2017 15:29
Je mi to líto a prošla jsem si 29 let týráním, anž bych si to uvědomovala. Jsem už tři roky sama a stále nemůžu uzavřít tu minulost.
Odpovědět
 10 
Marie|19.03 2017 00:56
všechno co dělám je špatně - úklid, vaření, nedá se to jíst, aniž by to ochutnal, rovnou si to dokoření, uklízí sám, jelikož když jsem uklízela já, chodil za mnou a vše si metr za mnou přemýval vlastním hadrem...bez důvodu na mně řve, kdy si za záminku najde jakoukoliv příčinu, řekl mi, že sex se mnou za nic nestojí, že je to moje vina, čimž samozřejmě mám nyní problém ten sex mít, protože musím myslet na to, že za nic nestojí (kvůli mě), a že má naštěstí dobrý že mu stojí pořád takže teda se nemusím snažit, že když s ním nebudu mít nic já, najde si milenku nebo bude chodit za prostitutkama. Blběji řídím, tedy podle něj, přestože jsem neměla za 20 let jedinou nehodu /narozdíl od něj. Řve na mně, vystresuje mi že pak dělám opravdu chyby. Znemožnuje mi před přáteli, před dětmi. Momentálně jsem v pracovní neschopnosti a nemám peníze...náš syn bude mít narozeniny a koupil mu drahý dárek. Prý za nás za oba. Dnes mu ho předal, dříve a sám. Prý mu řekl, že je od nás obou. Jenže já byla pár metrů od něj v kuchyni a neřekl mi to. Takže jsem smutná a nevím, z čeho dárek koupím i za sebe, protože budu muset synovi popřát sama. Utrhuje se na mně, řeknu něco několikrát než zaregistruje můj dotaz. Pořád "melu nesmysly, krafu píčoviny". Pokud se baví s kamarády o ženách, jsou to vždy kundy, píčy,slepice a podobně. řve na mně bezdůvodně a když si nemůže najít záminku, nějakou si vymyslí, může to být cokoliv. Při sexu leží jak kus dřeva a v podstatě nechá všechno na mně, takže si připadám jako šlapka a ne jako manželka. Co bylo asi rozhodujícím že mi před půl rokem sdělil, že jsem hnusná, štítí se mi, smrdim, měla bych jít někam k doktorovi protože je to už závažná věc,a klidně si mi vždycky předtím umeje. Myju se 2 - 3x denně plus po každém použití toalety. Jsem zcela zdravá. Ale podle něj jsem prostě špindíra, zapáchám, štítí se mi. Když už v rámci sexu tedy projevil zájem, aby mi uspokojil, schválně mi způsobil několikrát bolest, přestože věděl, že je mi určitá věc nepříjemná. Už nemůžu dál, nedávno mi umřel bratr a říkala js
Odpovědět
 22 
Anežka|20.03 2017 11:21
Maruško rychle utíkejte pryč. Takový exemplář, co máte doma se jen tak nevidí. A lepší to nikdy nebude. Je to psychické týrání a určitě ho nemáte zapotřebí. Můžete udělat co chcete, ale vždycky to pro něj bude špatně. S takovým člověkem jako je váš muž nemá smysl ztrácet ani slovo.
Odpovědět
 20 
Jiřule |28.06 2017 12:26
Jezis to jste na tom jeste hur nez ja utecte to je hnus.
Odpovědět
 5 
Marie|19.03 2017 01:17
jsem si, že jsem to radši měla být já. pořád věřím, že se to spraví. :-(
Odpovědět
 18 
Oli|20.03 2017 13:34
Tak vás úplně chápu manžel mě také ponizuje jako vás. A ještě k tomu nemůžu teď odejit protože mám rakovinu a mon si to užívá mě trapit.
Odpovědět
 19 
Andrea|22.03 2017 13:37
píši diplomovou práci na téma související s manipulací v rodině a psychickým násilím. V této práci bych ráda provedla anonymizovaný výzkum za účelem zjištění určitých situací. Pokud by tuto zprávu četl někdo, kdo se stal obětí psychického násilníka a byl ochoten mi uvést o tom nějaké informace a současně to probrat, můžete mě kontaktovat na e-mail asafra@seznam.cz. Vzhledem k situaci, že se tímto tématem zabývám, jsem schopna Vás v tomto ohledu nějak nasměrovat. Klindě můžete napsat i pokud si o tom chcete jen popovídat a vypovídat se z toho.
Odpovědět
 16 
feku|06.04 2017 16:27
...chtěl bych, ale nemůžu. Je spoustu věcí které bychom rádi udělali nebo změnili, ale bohužel, rozehrátý příběh jde jen těžko měnit. Píšeme jen část scénáře....
Odpovědět
 19 
Ivana|09.06 2017 21:36
Dobrý den, žila jsem s manipulátorem 29 let, aniž bych si to uvědomovala. Ráda Vám poskytnu informace, je to hrozné, s čím se musím zpětně vyrovnávat. Je to už tři roky po rozvodu, ale stále mi to nejde zapomenout na minulost a žít přítomností.
Odpovědět
 11 
Any|10.06 2017 12:52
Prosím,je možné bližší informace postupu.Děkuji
Odpovědět
 9 
Ivana|10.06 2017 15:35
Je to na dlouhé vyprávění, vše nastartovala nečeká smrt mé matky, celý život jsem řešila, že s ní nemám vztah a na kinezologii jsem vše odkryla. Vše se odvíjí z dětství, nedostatečná láska od rodičů a vzorce chování. Ač mám vše zpracované, minulost nelze vytěsnit a psychické týrání zanechalo ve mně hodně stop. Vím, že už zůstanu do konce života sama, a nevím, zda to vydržím a neukončím. Stále se s tím peru a pokud budete chtít, můžeme se sejít.
Odpovědět
 9 
Any|10.06 2017 19:42
Odkud jste ?Můžete napsat na zavamis@seznam.cz
Odpovědět
 9 
KK|11.06 2017 12:55
Neuzavírejte se do sebe a postupem času se snažte více komunikovat s lidmi. Chce to čas a začít si vytvářet nové vazby. Rozhodně nejste viníkem toho co se Vám v životě stalo.
Odpovědět
 9 
bubla|28.06 2017 17:55
FK - neházet flintu do žita. Pořád máte ve svých rukách svůj život. Rozhodnout se, co chci a nechci a jednat. V konečné fázi už jde o dvě hlavní věci: přežít x nepřežít. Pud sebezáchovy by měl zafungovat a donutit člověka se chránit. Možnost vyskočit z vlaku je vždycky. Jen je třeba rozmyslet logistiku "odskoku a dopadu" - tedy jak to udělat. Nejhorší je rezignace. To je jakoby člověk ztratil sám sebe. Taky mám, jak zjišťuji, takový obranný mechanismus, ale zato si okamžitě všimnu věcí, které by mě potenciálně pěkně vadily. Takže když mi dotyčný muž na prvním rande řekne: jez, ať ti to nevystydne, prchám jako zajíc. Umím si představit to dirigování, které jsem už zažila. O to už jsme v našem věku moudřejší. Víme, co nechceme a na co koukat.
Odpovědět
 5 
bubla|28.06 2017 17:55
FK - neházet flintu do žita. Pořád máte ve svých rukách svůj život. Rozhodnout se, co chci a nechci a jednat. V konečné fázi už jde o dvě hlavní věci: přežít x nepřežít. Pud sebezáchovy by měl zafungovat a donutit člověka se chránit. Možnost vyskočit z vlaku je vždycky. Jen je třeba rozmyslet logistiku "odskoku a dopadu" - tedy jak to udělat. Nejhorší je rezignace. To je jakoby člověk ztratil sám sebe. Taky mám, jak zjišťuji, takový obranný mechanismus, ale zato si okamžitě všimnu věcí, které by mě potenciálně pěkně vadily. Takže když mi dotyčný muž na prvním rande řekne: jez, ať ti to nevystydne, prchám jako zajíc. Umím si představit to dirigování, které jsem už zažila. O to už jsme v našem věku moudřejší. Víme, co nechceme a na co koukat.
Odpovědět
 6 
FK|29.06 2017 18:23
Děkuji. Máte pravdu. Za léta si na ledasco zvyknete a něco abstrahujete a něco vás mrzí... Vyřčená slova, obvinění, ponižování. Vše se však v našem věku měnit nedá. Jak jsem řekl, scénář píšeme, ale ne celý. Bereme ohledy na druhé, přemýšlíme , kombinujeme. To je naše nevýhoda. Jsme svázáni city k druhým. Filozoficky věčný střet dobra a zla. Defenzivně nevýhodná situace.
Odpovědět
 4 
bubla|29.06 2017 21:53
Jste odpovědný jen sám sobě a maximálně dětem. Ale ani ty by neměly být důvod nechat se týrat. Źádný ohled na nikoho dalšího . Člověk je ve finále vždycky samotný a jako takový se musí postarat hlavně o sebe. I v letadle nejprve nasadíte masku sobě a pak až dítěti. Mrtvý totiž nepomůžete tomu bezmocnějšímu.
Odpovědět
 3 
Kašpárek|20.04 2017 12:58
Dobrý den,
Když jsem si přečetla článek o psychickém týrání tak jsem začala brečet jak jsem se v tom vyděla. Jenže nevím na koho se obrátit kdo by mi mohl pomoct s rozvodem a se vším kolem. Bydlíme s mužem a dětmi u mého tatího v baráku. Nemám žádné finanční prostředky na to abych se obrátila na advokáta. A nevím jestli jsou neziskové organizace natolik schopné mi pomoc. Už ti dal nevydžím už kvůli dětem se musím postavit na vlastní nohy,dát si svůj život do pořádku. A hlavně bez manžela. Nevíte prosím o někom kdo by mi mohl pomoct vme tíživé situaci. Děkuji J.
Odpovědět
 13 
Bubla|25.06 2017 11:31
Jestliže je dům vašeho tatínka, můžete manžela prostě vyhodit. Nemá na něj žádný nárok. Určitě vám pomůže bílý kruh bezpečí nebo vám poskytnou další kontakty. Sepsat a podat žádost není nijak nákladné , za podání jsou 2 tisíce a neziskovka vám ho pomůže sepsat zadarmo. Máte velkou výhodu bydlení, táta vás hadam podrží.
Odpovědět
 6 
Liba|12.05 2017 18:09
článek na mě sedí jakoby jste psali o mě :( hledám kam se může člověk obrátit o pomoc radu či vyslechnutí - po 17 letech vztahu a 8letech manželství jsem na bodu nula uplně jsem k němu ochladla a asi jsem připravená odejít ale jak tu všichni píšou bojím se máme dvě malé děti které tátu zbožňujou - jsem zoufalá :(
Odpovědět
 13 
bubla|01.06 2017 00:00
Libo, odejděte, až budete polomrtvá v mrtvém vztahu, stará, budete litovat, jak jste promarnila život. Já jsem to udělala po 25 letech, ve svých 46 a je to ohromná úleva. Děti můžete mít ve střídavé péči, nebo ve výhradní péči, s rozšířeným kontaktem. těch variant je víc, jak zachovat maximální kontakt. Ale utíkejte dřív, než si to budete vyčítat. Děti potřebují hlavně šťastnou mámu, ne nefunkční rodinu, mají pak špatný vzor, který budou přenášet. Můj dospělý to pochopil, osmiletý si zvykal, ale po dvou letech vyspěl a bere náš rozchod jako fakt. Kontakt má větší, i když teda otec jako pečovatel houby. Udělejte cokoliv, ale něco. Máte šanci žít další život a tentokrát správně.
Odpovědět
 11 
bubla|31.05 2017 23:51
Mrazí mě. Odešla jsem před dvěma lety, ale pořád zjišťuju, v čem jsem to vlastně žila a s kým jsem to žila. Zamilovala jsem se do něj dřív, než jsem ho důkladně poznala, líbil se mi. Celých 25 let jsem si myslela, že se neumím vyjádřit a nejsme schopni se nějak domluvit. Celou dobu jsem si připadala osaměle, všechno jsem vlastně táhla já, protože on měl právo nedělat, nepodílet se, nestarat se o nic, co nechtěl.

Když mi hrozil potrat, byla jsem po operaci doma, měla jsem těžké deprese, nepostaral se, nechal mě třeba i po hádce doma a odešel pryč. Ponižoval mě, ať si vezmu prášek, že nejsem normální.
Bezpečně uhnul, když jsem se potřebovala opřít.
Uvědomuji si, jak mi pokřivil vztah k sexu: považoval za normální, že když on chce, tak si vezme, co chce. Bylo mu jedno, že jsem nemocná, nemám vůbec chuť. Já ho nechala, protože když ne, tak se urazil, nemluvil se mnou. Žebral, když jsem svolila, že večer se budeme milovat a pak to prostě nevyšlo, tak se vztekal, že slibuju a nic. Jakoby mě to mělo nějak navnadit.

Udělal mi z toho povinnost, kdy není nic spontánní a musí se splnit. Když jsem se chtěla já mazlit, třeba i po styku, tak se odtáhl, stejně tak když jsem se chtěla místo sexu mazlit. Když není sex, tak ho to nebaví.

Snažila jsem se přijít na to, co mu vadí. Protože ve společnosti se změnil v galantního baviče, slušného, pozorného, roztomilého. Takového jsem ho milovala. Doma se z něj stal sprostý hulvát, který byl věčně naštvaný na cokoliv. Šířilo se to kolem něj jako puch a otravovalo atmosféru.
První krize byla při prvním dítěti, druhá velká při druhém, kdy mi na mateřské předhodil, že utrácím jeho peníze. Začala jsem po roce podnikat, abych teda měla svoje peníze. A bylo to ještě horší. Nedělala jsem dost, měla jsem z toho udělat rodinnou firmu, aby on si mohl zkrátit úvazek a být doma. Ne, že by se podílel. Začalo peklo: věčná negace všeho, co jsem udělala, co jsem řekla na veřejnosti, peskoval mě za odložené párátko na stole.

Poškleboval se mým koníčkům, parodoval, když jsem chodila tančit, když jsem od kojence byla dvakrát večer na hodinu na keramice a tančit, stěžoval si, že mu ho hodím na krk a jdu si pryč. Nakonec jsem obojí vzdala. Kritizoval můj vzhled, co jím, - to nejez, budeš tlustá, koukej se na svůj zadek, nemůžeš udělat něco s pytlema pod očima? Byla jsem nakonec na plastické operaci víček, pytle jsem měla už od dětství. Neměli jsem žádný sociální život – on chodil kam chtěl, ale ne spolu.

Věčně mi podsouval, co ve skutečnosti cítím, co myslím, nevěřil, že jsem hodná jen tak, ale určitě je to manipulace. Prostě „nemůžu věřit, že to myslí tak, jak dává najevo“. On se nestaral nakonec vůbec o nic, chodil domů jako do hotelu a považoval to za svoje právo, protože vydělává kvůli nám a my jen odčerpáváme peníze. Já musela vědět všechno, on se ptal na každou blbost a pak si stěžoval, že všechno řídím.

On nevěděl ani, kde jsou uložené další pasty na zuby, jakoby v tom bytě nebydlel 20 let. Měla jsem dělat všechno a jeho neobtěžovat, třeba vyřídit odkup bytu, celkovou rekonstrukci, starala jsem se o zahradu, kterou jsme sice koupili spolu, ale pak mi vmetl, že souhlasil jen proto, že jsem ji tak chtěla. Nechodil tam, ale buzeroval, že máme mál o jahod – ve finále vůbec netušil, co všechno dělám a měl dojem, že se doma flákám. Dělal si tabulku, kolik kdo vydělal a poukazoval na to. Já se starala celý život o děti, především, protože nikoho nemáme a jeden z nás musel pokrývat prázdniny, nemoce a všechno okolo dětí. On nešel nikdy s dětmi ven, na třídní schůzky, nezajímal se, co potřebují, co se musí koupit, obstarat. Neměl ponětí, co sežere čtyřčlenná rodina a obviňoval mě, kam ty peníze jdou.

Nechtěl povolit rozvod dřív, protože, jak mi došlo až úplně na konci, se těšil na dědictví po mojí máti, které se táhlo pět let, než se uzavřelo. Nakonec to byla moje propustka z té klece, kde jsem už měla záchvaty paniky, sebepoškozování, protože on pohrdal tím, „že jsem citově zranitelná“, že je to můj problém a on neřekl nic, co by mě mělo zranit nebo urazit. Použil proti mně i děti, jen aby mi ublížil, zákeřně a podle. S dět mi nás ale nemohlo nic rozeštvat. Nevadilo mu, že ublížil jim, ale hlavně, že to ublížilo mně. Vadilo mu o víkendech malé dítě, které ho konečně vidělo – chodil domů mezi půl sedmou a osmou, protože po práci šel ještě plavat, do knihovny, s kolegy do hospody.

Chtěl, abych dítě zabavila nebo ho držela v klidu, aby si odpočinul. Nadával, když malý běhal po bytě. V telefonu zásadně hned oznámil, že nemůže mluvit a okecával to dýl, než kolik bych já potřebovala času mu říct, proč mu volám. Ze služebky v posledním roce nezavolal ani po týdnu, když jsem to zkusila já, řekl, že je s přáteli na obědě a nechce telefonovat.

Ty přátele znám a oběd byl jediná volná chvíle, kdy se mu dalo volat. V poslední fázi párové terapie z něj nakonec vypadlo, že si mě od začátku držel od těla (odtud můj pocit, že se k němu nemohu dostat), že ho manipuluju, protože ho nutím, aby se choval jako otec a partner, že nenávidí hrát si na „rodinu“, jak já se pořád snažím a označil mě za domácího tyrana, protože ho nutím dělat to, co nechce.

Dělal ze sebe oběť mé tyranie. Vtipné bylo, že nakonec ztratil zájem o sex a považoval za normální mi říct, že nemá chuť a sorry jako. Představila jsem si, jak by reagoval, kdybych to takhle jemu řekla já naplno celá ta leta. Vždycky jsem vyhověla a někdy jsem si připadala jako zneužitá, jak se mi to použití mého těla protivilo. Nevadilo mu, že se mu půjčuju, jen aby byl klid. I v těžké depresi, kdy jsem nebyla schopná vůbec jakékoliv fyzické intimity.

Nesnesitelné pro mne třeba bylo, že po hádce se mnou čtyři dny nepromluvil a považoval to za normální, že se na mne nemůže ani podívat. Já nechápala, jak to dovede, já chtěla vyřešit předmět konfliktu a normálně jsem se s ním byla schopná bavit. On to říkal v poradně jako něco, na co má nárok.

Takže tichá domácnos t pravidelně, když jsme přišli z manželské poradny, kde mělo být bezpečné území říct cokoliv, jak nás upozorňoval terapeut. Protože jinak to nefunguje. Pro mě nebylo. Obvinil mě tam před terapeutem, že jsem vlastně pokračovala v manipulaci i v poradně, proto tam říkám cokoliv. Zásadně nikdy nepřiznal, že prostě udělal chybu, něco zkazil a nezajímal se, jak to napravit, neprojevil lítost. Když zvedal stůl, aniž by ho sklidil, rozbil mou broušenou dózu po babičce, tak to byla moje vina, že jsem ji tam postavila. Měla jsem ho upozornit, ať ji sundá. Tenhle vzorec se opakoval celou dobu.

Cokoliv zvoral on, mohla jsem za to nějakou oklikou vlastně já. Já chtěla koupit půlku česnekového chleba a dozvěděla jsem se, jaký jsem sobec, že ho určitě nedojím, bude škoda ho vyhodit, on se bude cítit povinen ho dojíst a on ho nesnáší.

Když jsem řekla, že definitivně odcházím, chtěla jsem minimální odstupné, ješt ě ve splátkách, nakonec nedávno řekl, že stejně on víc vydělával, takže jsem neměla nárok na nic. Dědictví mě zachránilo a vysvobodilo. Celou dobu jsem měla pocity viny, že mu nějak ubližuju, jsem hysterická, hrozná, ještě dnes, když jsem samostatná, ve mně dokáže zahlodat pocit, po rozhovoru s ním, jestli nemá v něčem pravdu. Že prý já jsem rozbila rodinu, když jsem odešla. Nikdy nepochopil princip dělby práce v rodině, která má fungovat jako celek, nikdy nepochopil SJM – i právník mu dvakrát zdůrazňoval, že se nezkoumá, kolik kdo vydělal, že všechno je naše společné, tedy i úspory, které jsem chtěla jako část odstupného. Že na dědictví on nemá žádný nárok, patří jen mně: chtěl vědět, zda při rozvodu něco z něj získá.

Úplně zdeptaná psychicky, vyhořelá, vycucaná s nervy na dranc jsem zachraňovala holý život. Tlačila jsem buldozer do kopce a už jsem nemohla. Táhle jsem všechno , celou rodinu a on akorát bojkotoval. Dospělý syn zůstal u něj ve velkém bytě, malý byl ve střídavce. Protože se ale není schopen postarat o jeho potřeby, chodí špinavý, když přijde ke mně, stejně všechno kupuju zase já a jeho žádám o půlku, (což mi taky vmetl, že chci všechno zaplatit) zažádala jsem o svěření do výhradní péče, s rozšířeným kontaktem s otcem.

Což v podstatě teď tak funguje, akorát nemám žádné výživné na dítě a zase supluju nemoce, prázdniny a všechny naléhavé akce, protože on je otec jen pokud může, protože práce. První jeho reakce byla, že mi ho klidně dá, ale nebude platit výživné. Tehdy mi sociální pracovnice přemlouvala, ať si to rozmyslím, že bych na něj měla nárok, tak i soudkyně.

Tehdy jsem odmítla, aby byl klid, ale tentokrát si nechám dát to, co podle zákona mi náleží. On vydělává hodně, já tak normálně a stačí nám to.Pikantní na tom je, že jak js em odešla, obestavěl se doma elektronickýma hračkama, virtuálními šoupátky, jezdí doma rallye ve 3d Realitě a tráví tím víkendy. Dítě je usazeno u počítače, televize, nebo u telefonu u her, aby nerušilo tatínka, který „jezdí“ a nesmí nabourat. Starší syn mi prozradil, že do těch blbostí nacpal 150 tisíc.

Což o to. Ale dítě nezná u táty jinou aktivitu. Já se ho snažím u sebe dostat ven, ukázat mu taky jiné trávení času. To byla v posledních letech velká třecí plocha. Vysmíval se, jak malý se mnou nechce ven, že chce být s tátou doma – „třeba je to pro něj lepší“. Malý nakonec nechtěl ani se mnou k moři, kam jsem ho brala, protože ORL to měl přímo nařízené. „Když nejede táta, proč musím já.“

Chlapec za dva roky vyspěl a když má fakt problém, jde za mnou, když šli na celý den na soutěž a měli si vzít velkou svačinu, tak se obával, že mu jí táta nebude umět udělat, protože m u dává jen croisanty – „přece mu nebudu mazat jako blbec každý den svačinu“. Sám si dělá sofistikované snídaně – to už dělal leta. Když šel nakoupit, tak jen pro sebe své speciální jídlo.

Pořád mi dochází další a další věci, vidím těch minulých 25 let čím dál víc z jiného úhlu pohledu a je mi z toho nanic. Vůbec ne tak, jako první rok, ale otravuje mě to, zvlášť když pořád slyším důkazy o tom, jaký ubožák vlastně byl a je a já to neviděla. Je možné, že člověk dokáže druhého tak milovat, že ho naprosto není schopen vidět objektivně a vidí v něm úžasného člověka? A pak si říká, že dělá něco blbě, když ten úžasný člověk je s ním ve vztahu nespokojený? Než mi došlo, že se úplně míjíme v hodnotách, trvalo to čtvrt století.

Poslední perlička: čtyři měsíce po mém odchodu si začal s naší dlouholetou kamarádkou, takovou studenou pannou, co se nikdy nevdala, nech těla děti a co se rozešla s naším přítelem, nikoho neměla – asi 12 let. Po roce a půl mu dala kopačky – prý se jí nevěnoval a nedal jí to, co potřebuje. Já to vydržela 25 let.

Co to o mně vypovídá… Byla jsem zamilovaná, naivní, absolutně nezkušená s muži (byl to můj první kluk, ) nechala si tak citově ubližovat Teď si uvědomuju, jak jsem opatrná si někoho pustit k tělu, představa, že by mi ublížil, využil, zneužil proti mně moji slabost, něco, co s ním budu sdílet, střelil po mně nějakým jízlivým, zlým, krutým slovem - mě děsí. Jsem ale tak šťastná, že jsem to udělala, dřív, než bych promarnila zbytek života. Jsem hrdá na sebe v tomto ohledu.

Je to dlouhé, vím, ale musela jsem to už jednou napsat, někam, vykřičet, obyčejně postěžovat - hledala jsem i skupinu pro rozvedené a traumatizované, ale nepodařilo se. Pořád jako bych nevěřila, že to bylo to, co to bylo. Teď jsem našla tohl e fórum, to tenhle můj traktát snese. Díky
Odpovědět
 16 
Alena|01.06 2017 21:01
Nechápu jak jste to mohla tak dlouho vydržet.
Odpovědět
 10 
Oli|06.06 2017 20:00
Teda tady u vás je to stejný jako tady tfujjjj
Odpovědět
 14 
bubla|01.06 2017 00:11
Utekla jsem psychicky i fyzicky vyčerpaná. NIkdy nepochopil princip SJM ani dělby práce v rodině, kde každý o každého stará tak, aby fungovala jako celek. Byla jsem za tyrana, který ho nutil, aby se choval jako otec a manžel. ˇˇZe jsme tak dva různé vesmíry, s jinými hodnotami, mi trvalo pochopit dost dlouho. Když jeden miluj a druhý mnohem míň a hází jízlivostma, bije pod pás a snaží se vás zpochybnit v celé vaší lidskosti, pryč. Bolí to jako čert a přiznám se, že mám teď problém někoho si pustit k tělu ze strachu, že mi ublíží. Protože exmanžel prohlašoval, že když jsem citově zranitelná, je to můj problém, že on neřekl nic urážlivého ani zraňujícího. Jsem šťastná, že jsem to udělala.
Odpovědět
 12 
Linda|20.06 2017 15:04
Opravdu, vsechny ty naše příběhy jsou podobné. Pořád mlčíte, věříte, že se partner změní, stydíte se za to, jak se k Vám chová. Chráníte děti, a vlastně jim nechcete brát tátu. Jenže pak už se to prostě nedá.....vy dáte najevo, že už takhle žít nechcete a najednou jste ta špatná, co zničila rodinu a manželství. Ve vašem příběhu vidím tolik situací, kterým denně čelím. Manžel vše popírá a tvrdí, že jsem to já, kdo jeho a děti terorizuje. Následky 13 letého soužití na sobě vnímám již dnes. Přišla jsem o všechno sebevědomí, všude trpím pocity viny za všechno a všechny, rozdala bych se, a dělala pro všechny v okolí ještě více, jen abych nebyla za sobce ( jak mi manžel pořád říkal). Nedokážu si dělat radosti, omezila jsem všechny zájmy ( stále jsem byla sobec), těší mne jen být s dětmi. Žádní přátelé. Jsem unavená a bez energie.
Jste statečná, že jste vše nakonec zvládla. Věřím, že časem budete žít úplně normální život, s novým hodným partnerem.
Odpovědět
 9 
KK|20.06 2017 17:15
Více jak dvacet let jsem nikde o celé věci nemluvil. Přátelům to říkat nemůžete, protože to od Vás ani nečekají, každý chce jen ty spokojené a štastné. Řešit něco léky nebo alkoholem není dlouhodobě žádná cesta. Snažíte se chránit ty zbytky normálnosti v sobě co Vám ještě zbyly. Ale celé Vás to táhne dolů, aniž si to člověk uvědomí. Pak se ve Vás něco zlomí a buď úplně spadnete na dno nebo se pokusíte něco udělat. On by z toho člověk dostal rychleji, ale Vy jednoduše nepředpokládáte, že Vám osoby z nejblizšího okolí budou ubližovat a dělat z Vás lidskou trosku. Ted po letech izolace, a dělání jen toho nejnutnějšího pracovně, žiju samotářský život, si uvědomuju co se vlastně dělo od dětství až po součastnost. Také jsem se vždy hodně snažil pro lidi se rozdat, asi jsem si tím jen něco kompenzoval. Navštívil jsem psycholožku, a ta se mně po delší době ptá jestli bych chtěl partnerský vztah. Narovinu jsem musel říct, že v současné době se nějak necítím, resp. nevěřím, že to bude fungovat. Ženy o mě zájem projevují pořád, jen si je po těhle zkušenostech nějak nedokážu pustit do osobního prostoru. Třeba se to za čas změní. Nechám to osudu. Pochopil jsem jedno, když jste až nezdravě empatická osobnost(muž/žena), čekáte něco podobného od svého protějšku, a to je ten problém. Většinou si boužel vyhledáme protějšky, kteří mají jiné vidění o partnerství a manželství. Pak to končí v zoufalých situacích jaké dnes prožíváme, protože se nedokážeme včas odtrhnout od toho špatného ve vztahu.
Odpovědět
 9 
Ivana|25.06 2017 16:32
Prožívám to stejné a nevím, jak z toho ven....29 let jsem se nechala ovládat a manipulovat aniž bych si to uvědomovala a teď jsou to tři roky od rozvodu, co se snažím a jsem na tom stejně jako vy. Mám vše zpracované, mohlo za to dětství, nedostatek lásky , vzorce chování z původní rodiny a ač jsem našla sama sebe, mám se konečně ráda...bojím se navázat vztah.

Odpovědět
 8 
KK|26.06 2017 21:01
Člověk se z toho musí poučit a snažit se jít dál. Je normální, že když se do budoucna budete seznamovat s lidmi, především s muži, budete si je daleko více "prověřovat" než někomu začnete věřit. Někdy to může být i na škodu, protože tak dlouho váháte až druhá strana ztratí o Vás zájem. To se děje mě. Myslím, že po prožitcích domácího násilí a citového vydírání, každý nejprve potřebuje najít především dobrého přítele v opačném pohlaví, aby začal znovu věřit. Záleží na koho narazíte, jen by to člověk neměl uspěchat. Když žijete 20- 30 let "nenormálně", nelze čekat nápravu za 2-3 roky. Alespoň tak to cítím.
Odpovědět
 6 
bubla|28.06 2017 22:28
KK - to by mě ale pak zajímalo, zda dva takto "postižení" jedinci by k sobě snadněji našli důvěru nebo právě naopak. Jejich trauma by se násobilo. Zda pak my, coby poškozené zboží, nepotřebuje naopak silného druhého partnera bez podobné zátěže. Obecně platí, že člověk, který si prošel něčím podobným, má více empatie a vůbec pochopení pro druhé ve stejné situaci. Pokud ten člověk je tedy lidsky nastavený jako pomáhající. Jsou samozřejmě tací, které toto trauma tak zatvrdí, že naopak dávají zahulit jiným ve smyslu "když jsem to musel vydržet já, tak ty taky". Což je úplně devastující postoj a přenáší vlastně to "zlo " dál, třeba na další generaci. Takoví neempatiční, nelaskaví rodiče jsou třeba pohromou.
Odpovědět
 6 
KK|29.06 2017 19:13
Odpovím Vám, také jsem o tom takhle přemýšlel jako Vy. Co je "lepší"? Krátká odpověd je kombinace obojího, postiženého i silného partnera zároveň.

V té dlouhé odpovědi se to pokusím trochu osvětlit. Když se dáte dohromady jen s "postiženým" partnerem, tak ze začátku budou určitě témata, která Vás budou sbližovat a společně se přitahovat, otázkou je, jestli se dokážete spolu rozvinout někam dál a ne se jen utápět ve společném traumatu. Nemluvím ted o těch postižených, co jsou po domácím násilí nebo jiném traumatu naprosto vyčerpaní životem, neschopni jakékoliv sebereflexe a přenáší své patologické chování na děti a další lidi okolo sebe. S těmi je asi těžké mít normální funkční vztah.

Na druhou stranu mít vztah jen s pozitivním silným člověkem, který si neprošel žádným traumatem, nebo ho nevidí anebo si ho svou povahou nikdy nepřipouští. Tak to nebude z dlouhodobého vztahu také žádná výhra, protože Váš partner Vás nebude chápat, když na Vás po Vašich prožitcích, dolehne blbá nálada častěji než by Váš partner očekával. Podle přísloví, sytý hladovému nevěří.

Proto tedy myslím, že nejlepší je kombinace člověka co už si něco těžkého prožil, uvědomuje si to, chápe co by měl změnit, je schopen o tom mluvit a vzájemně se podpořit v dobrém i ve zlém v životě, protože to se nám nikomu v životě nevyhýbá. Ať se Vám daří.
Odpovědět
 4 
bubla|29.06 2017 22:11
No tak to vypadá, že jsme ideální partneři. Teda já určitě: celkem spokojená, samostatná, vyrovnaná, minulost za sebou a k plnohodnotné radosti mi chybí jen partner. To mi ale pak řekněte, proč se na mě na seznamkách lepí samí idioti - muhehe. Jak jsem sondovala, tak na seznamkách je ale 90% nepoužitelných idiotů, takže naštěstí chyba není ve mně.
Teď vážně - jo, to je rozumné vysvětlení, široká škála zážitků a zkušeností je vždycky ta nejlepší varianta. Zásadní je ta míra empatie ke druhým, kdy ani nemusím chápat všechno, co zažil, ale vnímám jeho nepohodlí a snažím se mu z něj pomoci a podržet ho, být prostě pro něj, ať potřebuje v tu chvíli cokoliv, třeba jen držet za ruku a mlčet. Dělat pro druhého to, co potřebuje, ne to, co já si myslím, že je pro něj dobré. Respektovat a neshazovat, být laskavý a velkorysý. Někdy mám pocit, že najít důkaz o existenci Yettiho se mi povede dřív. Ale nevzdám to. Jako vy všichni, nevzdávejme své života. Furt stojí za to.
Odpovědět
 4 
KK|02.07 2017 21:15
S lidmi se raději sezmamujte při běžných příležitostech, na ulici, v supermarketu, v kině, výletě apod. Na seznamkách se asi lidé chovají a prezentují jinak než je běžné. Svůj příběh jsem jsem dal jen proto, že třeba může někomu pomoci aby se vyhnul podobnému osudu a dokázal si včas zařídit lepší život. Přeji Vám ať se Vám daří.
Odpovědět
 3 
KK|03.06 2017 20:44
Přečetl jsem, co jste napsala. Když si přečtete příběhy těch lidí, včetně mého, vidíte, že jsou v těch základních věcech velice podobné, a je jedno co děláme nebo kde bydlíme. On se Vám život nikdy úplně nedostane do "normálu", ale časem to zklamání o něco odezní. Tedy, když si s bývalým manželem nebudete dělat naschvály. Vidím, z toho co píšete, že se obtížně domlouváte. Poradím Vám pouze jediné, snažte se netlačit na pilu a být ta rozumnější, i když třeba někdy zaplatíte něco co by měl zaplatit nebo udělat on. Budte velkorysá, ne kvůli manželovi, ale kvůli sobě. Abyste měla šanci se ze všeho oklepat a nabrat na síle. Znám lidi co začali vydělávat trochu víc peněz a tak nějak jim z toho přeskočilo. Možná je to i příběh Vašeho bývalého muže, nevím. Smutné je především to, že máte mladšího syna a tomu jsou nastavovány hodnoty, které mu budou k ničemu, až jednou bude utvářet přátelské nebo partnerské vztahy. Co by Vám pomohlo, je to kdyby Vám manžel jednou řekl, "promiň, co bylo bylo a začneme dobře vycházet v zájmu dětí." Pak byste nelitovala tolik těch 25let. Na to ale musí být oba vnitřně silní, a překousnout vlastní ego, frustraci a celkové zklamání z toho co se stalo. Musíte odpustit, kvůli sama sobě, a jít dál. Ne vždy končí život jako v romantickém filmu. Přeji Vám ať se vám to podaří a můžete oba začít znovu.
Odpovědět
 11 
Any|08.06 2017 23:04
Jsem nešťastná už 28 let z psychického ,poslední dobou i fyzického týrání manžela,který mně jen vyhrožuje ,že se tedy odstěhuje,ale s dcerou.Ví,že ji nadevše miluji.Bohužel je opatrovníkem dcery,protože v době vyřizování jsem byla v nemocnici ,tak to vzal na sebe ,a pak že to tak necháme,jsme přece manželé.Udělala jsem v tom velkou chybu ...Vždy začne...já jsem opatrovník,já jsem zákonný zástupce,Ty jsi nic ,nula,dostanu Tě do blázince..atd...Přitom o dceru se starám jen já ,vyřizuji,zajišťuji taky jen já.Nevím,jak udělat první krok,bojím se ho,řekl,pokud budeš prudit,zabiju Tě...
Odpovědět
 12 
KK|11.06 2017 12:46
Měl jsem kamarádku cca 20 let zpátky, dnes je jí přes 50 let. V té době jí manžel vyhrožoval a ohrožoval zbraní apod. Velice se bála udělat první krok, dvě malé děti školou povinné, její vlastní příjem skoro nula, zkrátka bezvýchodná pozice. Nakonec se rozhodla a šla zcela do neznáma, pracovně i životem a postupem času se jí začalo zase dařit, postavila se na vlastní nohy. A manžela děti časem zavrhly. Pomatujte si jediné, když Vám někdo vyhrožuje a snižuje sebevědomí, tak je v podstatě nejistý ubožák, který je mnohdy slabší než Vy. Promluvte si s někým na Bílém kruhu bezpečí, mohou Vám dát i právní radu. Potřebujete někoho kdo Vás nasměruje a ne to držet v sobě. Jisté "šrámy na duši" Vám z celé situace boužel zůstanou. Ať se Vám daří.
Odpovědět
 13 
Any|12.06 2017 21:37
Děkuji,že jste mě nastavil správným směrem a dodal sil.
Odpovědět
 10 
Oli|27.06 2017 22:59
Tak se jdu svěřit znovu k vám. Mám rakovinu dvě malé děti a manžela který mě týrá. Dnes mě zmlatil před 3letou dcerou minule mě nadaval před 9let klukem že jsem piča zkurvena. Jen proto že jsem mu řekla že ho nechápu že jede na dovcu bez dcery jen s klukem prý že dá dost prace že kdyby byla starší ze by jí vzal. A to jsem dostala policajty jsem nezavolala a ted mne to mrzi. A to mě nechal pred měsícem spát venku a tímhle mě pretekl kbelík jak se říká. A jdu dotoho já vše porazim a začnu nový život. Dostala jsem teď plný invalid důchod snad to dá na nějaký najem a žití ale už prostě STOP. Už nebudu ustupovat
Odpovědět
 9 
Bubla|28.06 2017 09:41
Jste borec, spravedlivé naštvání je dobrý motor. Když jste si jistá, půjde všechno hladšeji. Informujte nás.
Odpovědět
 6 
  Přidej svůj názor
YouTube video
Přidat obrázek
PŘIDAT KOMENTÁŘ