Autoimunitní onemocnění aneb sám sobě nepřítelem

Svět zahalila epidemie lidí s nadledvinovou únavou, hormonální nerovnováhou, autoimunitními nemocemi a chronickými zánětlivými problémy. Takovou nerovnováhou imunitního systému trpí více než 250 milionů lidí po celém světě a mnoho dalších trpí širokou paletou chronických zánětlivých stavů.

Co jsou to autoimunitní onemocnění?

Autoimunitní onemocnění jsou onemocnění imunitního systému. Autoimunitní choroby vznikají proto, že imunitní systém nedokáže rozlišit cizí a vlastní a nesprávně identifikuje nebezpečí – dochází k situaci, kdy systém považuje vlastní tkáně a orgány za vetřelce. V důsledku toho je napadá, což vede ke vzniku nejrůznějších chorob. V závislosti na typu konkrétní nemoci mohou protilátky napadnout spojivové tkáně, jako je kůže nebo kloubní chrupavka, nervový systém nebo žlázy.

V současné době je těchto chorob 80-100 a 40 dalších nemocí má autoimunitní základ. Každá z těchto nemocí má své specifické symptomy. Mezi společné příznaky většiny těchto onemocnění patří únava, bolesti svalů, otoky, zarudnutí, nízká horečka, necitlivost a brnění v rukou a nohou, ztráta vlasů nebo kožní vyrážky.

Nejznámější autoimunitní onemocnění - roztroušená skleróza, revmatoidní artritida, celiakie, Sjögrenův syndrom, Crohnova choroba, diabetes mellitus, Alzheimerova choroba, fibromyalgie, zánětlivé onemocnění střev, roztroušená skléroza, autoimunitní onemocnění štítné žlázy, myasthenia gravis, psoriáza, systémový lupus, vitiligo, polymyalgie...

Imunita

Imunita se dělí na protilátkovou imunitu a buněčnou imunitu. Buněčná imunita je představována zejména Lymfocyty T. Důležitou funkcí Lymfocytů T je rozpoznat a zlikvidovat viry nebo nádorové buňky. Pokud je schopnost imunitního systému narušena, může se stát, že Lymfocyty T viry nebo nádorové buňky neidentifikují jako škodlivé, a ty pak mohou dál růst.

Protilátkovou imunitu tvoří Lymfocyty B a jejich protilátky. Zjednodušeně lze říct, že lymfocyty B rozeznávají bakteriální infekci. Zbraní lymfocytů B jsou protilátky nazývané imunoglobuliny.

V případě poruchy imunitního systému, která vede ke vzniku autoimunitního onemocnění, se mohou uplatňovat obě složky imunity. V případě poruchy buněčné imunity lymfocyty T napadají vlastní buňky, jakoby byly infikovány viry a ničí je. Příkladem takového onemocnění je autoimunitní diabetes mellitus nebo revmatoidní artritida. V případě protilátkové imunity lymfocyty B produkují protilátky zamířené proti vlastním tkáním. Příkladem takové choroby je idiopatická trombocytopenická purpura.

Příčiny autoimunitních onemocnění

Faktorů, které se podílí na vzniku onemocnění, je více. Sklon k autoimunitním chorobám je v některých rodinách větší, což svědčí pro genetickou složku. Neznamená to ale, že když má autoimunitní chorobu matka, musí ji mít nutně i její dítě.

Pro vznik autoimunitních onemocnění je nutná přítomnost rizikových faktorů, které působí u jednotlivce současně – genetické, imunitní (defekt IgA nebo komplementu), hormony (estrogeny) a faktory u vnějšího prostředí. Lékaři se shodují, že kromě toho, že je člověk geneticky náchylný k autoimunitním onemocněním, často existuje nějaký spouštěč, který onemocnění vyvolá. Může to být infekce, určité potraviny (například lepek), chemická expozice, léky, extrémní fyzický stres nebo fyzické trauma.

Přestože genetické faktory upozorňují na riziko vzniku autoimunitní choroby v rodině, rozdíly v hladině hormonů a vnější faktory vyprovokují u jednotlivých členů rodiny různou autoimunitní chorobu. I když mají lidé genetický předpoklad, onemocnět vůbec nemusí, protože v sobě mohou mít další genetické faktory, které je chrání proti autoimunitě.

Autoimunitní choroby mohou postihovat jen jeden orgán nebo systémově více orgánů. Obě kategorie mají tendenci se kombinovat u jednoho jedince. Většina chorob postihujících jeden orgán jsou onemocnění, která se vyvíjí v důsledku působení buněčných mechanismů imunity, zatímco u systémových jde o působení autoprotilátek.

Západní strava

Další podezřelým spouštěčem je "západní" strava. Jídlo s vysokým obsahem tuku, cukru a vysoce zpracovaných potravin je spojeno se zánětem, který by mohl zapříčinit imunitní odpověď. Tato hypotéza však nebyla prokázána.

Hygienická hypotéza

Další teorií je hygienická hypotéza. Vzhledem k vakcínám a antiseptikům nejsou dnešní děti vystaveny tolika bakteriím, jako byly v minulosti. Nedostatek expozice by mohl způsobit, že jejich imunitní systém bude nadměrně reagovat i na neškodné látky.

Poruchy v imunitním systému

Jinou skupinou faktorů, které přispívají k autoimunitním chorobám, jsou poruchy v imunitním systému samotném. Existují různé druhy protilátek (imunoglobuliny) První protilátka, která vzniká po setkání s infekcí, se nazývá IgM. IgM je přední linie ochrany při infekci a má malé rozlišovací schopnosti. V druhé linii se objevují protilátky IgG, které infekci zasahují cíleněji. Třetí typ protilátky je IgA, je v krvi a chrání sliznice a povrchy. Protilátka je důležitá při obraně proti zevním útokům na obrovské ploše. Přibližně jeden člověk ze 600 má deficit IgA. Obvykle se jedná o zdravé jedince, ale tyto osoby mohou mít vyšší sklon ke čtyřem typům onemocnění – alergiím, častým infekcím, autoimunitním a nádorovým chorobám.

Proč právě sklon k alergiím? IgA zabraňuje pronikání různých alergenů a cizorodých látek do organismu. V případě deficitu IgA se alergeny snáze dostávají do organismu a mohou způsobit nežádoucí imunitní reakci. Děti s deficitem IgA mají častější infekce dýchacích cest. Deficit IgA je častější u pacientů s různými druhy nádorových chorob. Vysvětlením může být fakt, že kvůli nepřítomnosti IgA se dostává dýchacím a zažívacím systémem více karcinogenních látek do organismu.

Poslední skupinou chorob vyskytujících se ve zvýšené frekvenci u osob s deficitem IgA jsou právě autoimunitní choroby. I v tomto případě se předpokládá, že IgA zabraňuje průniku různých substancí, které mohou aktivovat imunitní systém. Jevu se říká molekulární mimikry.

Je to jeden z mechanizmů, které mohou aktivovat imunitní systém. Do organismu pronikne látka, která má podobnou strukturu jako nějaká vlastní tkáň. Vzhledem k tomu, že se jedná o cizí látku, vyvine proti ní imunitní systém reakci. Taková imunitní reakce ale může reagovat i se strukturálně podobnými vlastními tkáněmi, což vede k jejich poškození. Deficit IgA je klasickým příkladem, který způsobuje, že imunitní systém poškozuje vlastní buňky a tkáně.

V oběhu máme malé množství fyziologických autoprotilátek, jejichž funkcí je očišťovat organismus od zbytku mrtvých buněk. Naše tělo kromě toho obsahuje ještě regulační protilátky, které přirozené autoprotilátky udržují v rovnováze. Z ne zcela známých důvodů mají pacienti s autoimunitním onemocněním defekt právě v těchto regulačních autoprotilátkách, což vede k vzestupu koncentrace nebezpečných autoprotilátek a poškození tkání. Jednoznačná příčina této nerovnováhy není známá. Křehká nerovnováha se může narušit bakteriální nebo virovou infekcí, léky nebo také stresem.

Hormony

Většina autoimunitních onemocnění postihuje častěji ženy než muže a často v reprodukčním věku (12-45 let). Patří mezi ně lupus, biliární cirhóza, poruchy štítné žlázy a Sjogrenův syndrom. Onemocnění postihují ženy v reprodukčním věku, což ukazuje na důležitost hormonálního vlivu na funkci imunitního systému a také to, že ženské hormony autoimunitu podporují.

Účinky estrogenu na ženský organismus jsou kompletní. V důsledku toho je ženský imunitní systém efektivnější než mužský. Ženy jsou odolnější vůči infekcím a jejich imunitní systém je robustnější. I proto jsou náchylnější k autoimunitním onemocněním, protože pokud výkonnější imunitní systém omylem zasáhne vlastní organismus, je destrukce účinnější.

Syndrom zvýšené propustnosti střeva

Další hypotézou je, že za autoimunitními onemocněními je syndrom zvýšené propustnosti střev. S tímto onemocněním se potýká milion lidí, a to bez toho, že by znali příčinu.

Střeva jsou velmi důležitým orgánem našeho těla. Jsou polopropustná a dochází zde k trávení potravy. Když pracují v pořádku, jsou prospěšné vitaminy a minerály, které přijmeme ze stravy, transportovány do krevního oběhu. Naopak toxiny a nestrávené jídlo do tohoto procesu zařazeny nejsou.

Jak ale název vypovídá, syndrom zvýšené propustnosti střev znamená, že střeva propouští i látky, které by neměla. Pokud tímto syndromem trpíte, znamená to, že se mezi jednotlivými buňkami střevní sliznice vytvořily velké prostory - větší než u zdravého jedince. Pronikat do krevního oběhu tak mohou toxiny, bakterie a nestrávené části potravin. Pro naše tělo to samozřejmě není přirozené a brání se, což vyčerpává náš imunitní systém.

Poznat syndrom propustnosti střev není vůbec jednoduché. Může způsobovat symptomy, jako je nadýmání a bolest kloubů, potravinové alergie, únavu a různé potíže s pokožkou (nejčastěji akné a ekzém).

Léčba autoimunitních chorob

Léčba autoimunitních nemocí většinou nezasahuje podstavu problému, jen tlumí zánět. Pomocí nesteroidních antirevmatik, kortikosteroidů nebo imunosupresiv lze však projevy nemocí potlačit. Průlomem je použití cílené biologické léčby, u které se experti setkávají se skvělými výsledky – například u pacientů s Crohnovou chorobou.

Jediné autoimunitní onemocnění, u kterého s jistotou známe vyvolávající faktor a které jeho odstraněním umíme také dobře léčit, je celiakie. Vyvolávajícím faktorem je tu lepek, což je bílkovinná složka pšeničné mouky. Lepek u dědičně náchylných pacientů spustí autoimunitní reakci proti buňkám vlastního tenkého střeva. Po jeho vysazení ze stravy je ale reakce zastavena a střevní sliznice se upraví k normálu.

Takovéto štěstí bohužel ostatní pacienti s autoimunitními chorobami nemají, a musejí tak být léčeni léky s často velmi závažnými vedlejšími účinky. Většina nemocí postihuje více orgánů v těle, protože je napadána jejich společná stavební jednotka, například cévy nebo pojivová tkáň. Nazýváme je systémová onemocnění pojiva nebo také kolagenózy a vaskulitidy. U nich bývají současně postiženy například ledviny, plíce, kůže a podobně.

Dále existují i autoimunitní onemocnění více zacílená na jednotlivé orgány, například na klouby, játra, ledviny, plíce, štítnou žlázu nebo beta buňky slinivky břišní. Patří sem revmatoidní artritida, autoimunitní hepatitida, glomerulonefritida, intersticiální plicní nemoci, dětská cukrovka (inzulindependentní diabetes mellitus), zánět štítné žlázy ( autoimunitní tyreoiditida ) a další.

Léčba všech těchto nemocí je složitá, dlouhodobá, většinou celoživotní, obvykle s výraznými vedlejšími účinky. Základem takové léčby je potlačení nadměrné imunitní reakce. Nezřídka však i při léčbě dojde ke zničení postiženého orgánu a k selhání jeho funkce. Potom je jedinou možností doživotní náhrada funkce, jako je tomu například u dětské cukrovky, kdy jsou autoimunitním zánětem zničeny buňky tvořící inzulin, nebo u selhání ledvin, kdy je řešením dialýza. Další možností je transplantace orgánu – ledviny, jater, plic.

Moderní medicína a imunologie však činí stále větší pokroky a léčba autoimunit se tak dostává stále blíže k jejich podstatě, prognóza pacientů se stále zlepšuje a vedlejší účinky moderních léčebných postupů jsou menší a menší. Diagnóza autoimunitního onemocnění tedy nemusí vždy znamenat tragédii, vyhlídky pacientů jsou v současnosti velmi optimistické a kvalita jejich života je většinou také velmi dobrá.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Jak přirozeně léčit autoimunitní onemocnění?


Autor: Jana Divinová

Autoimunitní onemocnění aneb sám sobě nepřítelem. Tyto nemoci se nemusí projevit dlouhé roky. Imunitní systém napadá vlastní tkáně a buňky
Zdravá výživa